Ovládán ženou

Kapitola devětadvacátá

Předposlední kapitola, vážení čtenáři... A zítra se dočkáte již té poslední.

Ráno Margaret probudilo něco neobvyklého. Polibky.

Jen zamručela a otočila se, aby mohla dál snít. Smích, který se však ozval, rozhodně nebyl snem.

„Nespi, miláčku," zašeptal u jejího ucha a přitiskl rty k jejímu krku. Rukou ji hladil po paži, ale pak pomalu přejel pod přikrývku a pohladil její ňadra.

„Jsou nějaká větší než si pamatuji," zavrněl jí a ona se jen pousmála.

„Poděkuj svému dítěti," řekla rozespale a otočila se na něj. Zatajil se jí dech nad tou jeho krásou. Byl naprosto dokonalý, až se opravdu chtěla štípnout, zda je to všechno pravda. Usmíval se na ní a jeho oči jen zářily.

„O tomhle jsem se nesnažila ani snít," vyhrkla, když ho hladila po tváři. Hned ji pak políbil.

„Tohle není sen, miláčku, to je realita," šeptnul jen.

Na Margaret v tu chvíli dolehla pravda.

„Chrisi, co budeme dělat?"

„Teď? Půjdu se podívat na Amandu a pak si půjdeme užít dobrou snídani," řekl bezstarostně a prohrábl si vlasy. Položil se na záda a Margaret se hned otočila na bok, aby mu viděla do tváře a položila mu dlaň na hruď.

„Víš, jak to myslím? Kde je vůbec Olívie? Co se bude dál dít?" tázala se. Doléhala na ní bolestná realita.

„Neřeš to, nekaž tuhle krásnou chvíli," mručel a pak ji políbil na konečky prstů. Pak ji ještě obejmul, několikrát políbil a vstal z postele. Bez studu přešel bez trenek přes pokoj, protáhl se a vytáhl z jednoho šuplíku boxerky a natáhl si je.

Margaret se také protáhla a pomalu se posadila. Potichu ho pozorovala a připadala si jako ve snu. Zívla a také se začala zvedat z postele.

„Já nic neudělal! Já nikoho nezabil! Zavolejte mi mého právníka!" vykřikoval Michael, který byl naprosto zmatený celou touto situací. Vzbudil se ve svém domě, kousek od mrtvé ženy, která mu přišla povědomá, ale nemohl přijít na to, kdo to je.

Ležel na zemi a všude byla krev... Pak tam vběhli nějací muži, mířili na něj zbraněmi, nacpali ho do auta a pak se ocitl tu.

„Pane Gleenworthe, vy jste zavraždil Olívii Hundsberger!" křikl na něj zřejmě vyšetřovatel a bouchl o stůl.

„Pane, mohl byste sem jít?" řekl náhle muž stojící mezi dveřmi. Lehce pohledem zavadil o Michaela, který nervózně složil hlavu do dlaní.

Vyšetřovatel beze slova odešel a zavřel za sebou dveře. Michaela nechal vařit ve své vlastní šťávě, a až se s intrukcemi vrátil zpět, podezřelý přecházel po místnosti jako rozzuřený býk.

„Tak pustíte mě už? Já už vám po několikáté říkám, že jsem to neudělal! Chci zavolat svému právníkovi!" rozčílil se Michael, ale nebylo to mu nic platné.

Komisař se jen rozesmál a pokynul tomu druhému muži, který s ním vešel do místnosti, který se vrhl na Michaela a aniž by se nadál, měl na zápěstí želízka.

„Tímto dokumentem vás soudce Calagham odsuzuje za vraždu Olívie Hundsberger nepodmíněně na doživotí," řekl jen komisař a doslova si užíval pohled na vzpouzejícího se Gleenwortha. Nevěděl, komu a hlavně tenhle chlapík udělal, ale muselo to být něco velkého, že se jej takhle zbaví... Ale jeho osud už ho nezajímal, on si jen shrábne své peníze a zajede si někam na dovolenou s manželkou.