Ovládán ženou

Kapitola devatenáctá

Tato kapitola je speciálně věnovaná pro JeffyBlack, která je mou neskutečnou psychickou podporou a dvorním rozveselovačem a tato kapitola je speciálně pro ni.

Margaret nemohla uvěřit svému štěstí - nyní se nacházela v kanceláři velvyslance, před ní stál šálek plný čaje, ze kterého plíživě stoupal slabý kouř. Byl jí nabídnut oběd, přímo královský. Pomalu dva dny, co cestovala, nejedla. Věděla, že vzhledem k jejímu těhotenství, to vůbec není vhodné. Musela jíst - pro to malé.

„Paní Wilson?" ve dveřích stál pan Gleenworth. „Jak se cítíte? Chutnalo vám?" zajímal se.

„Pane velvyslanče, děkuji vám mnohokrát! Jsme vám neskuteč..."

„Přestaňte s tím," vyzval ji hruběji.

„Promiňte?" absolutně nechápala jeho změnu nálady.

„Nemám rád tohle podlézání. Nabídl jsem vám jen jídlo a trochu té pomoci. Tak," prohlásil a na jeho obličeji se objevila rozmrzelost. Rozepnul si sako a posadil se naproti ní do křesla. Ne za stůl, ale na křeslo, což Margaret brala jako velké gesto. „Povíte mi nyní, co se vám stalo? A co vůbec děláte v Itálii?"

„Před několika lety jsem žila v Itálii a protože jsem měla nějaké problémy v USA,..." začala vykládat Margaret, ale znenadání ji do toho skočil.

„Nemáte snad problémy se zákonem?" otázal se s povytaženým obočím.

„Vůbec ne... Byly to spíše vztahové problémy."

„Manžel? Přítel?"

Jeho otázka ji lehce vyvedla z míry.

„Nejsem vdaná... A nemám ani přítele," uvedla na pravou míru, ale stále nechápala, co mu do toho je.

„Ale na recepci jste tvrdila, že jste těhotná," konstatoval. Z jeho hlasu byla patrná otázka. Velmi privátní.

„Nemyslím si, že je vám něco do mého dítěte!" prohlásila lehce naštvaně.

„Promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout... měl bych se doplomatičtěji vyjadřovat, že? Když už jsem ten velvyslanec...," prohlásil s vtipem a podařilo se mu odlehčit situaci.

„Pomůžete mi zpátky do USA?" vyhrkla netrpělivě. Opravdu chtěla domů.

„Pomůžu, když vy mi nejprve řeknete, jak jste se sem dostala."

Nechápavě se na něj zahleděla. Netušila, proč o ní chce tolik vědět. Když se na něj zahleděla, byl i docela hezký - takový americký princ Harry, ale jeho chování. Začínala přemýšlet, jak se takový člověk mohl dostat do pozice velvyslance, protože on zjevně postrádal jakoukoliv diplomacii.

„Nezdá se vám, že vám do toho ale vůbec nic není? Jsem americký občas, chci vaši pomoc!"

„Slečno Wilson, nemyslete si, že vám nepomohu, jen by mě skutečně pomohlo, kdybyste trochu spolupracovala. Moc by mě váš příběh zajímal ne zrovna z profesního hlediska, ale z osobního."

Margaret na něj jen hleděla, přišlo jí to podezřelé, ale dokázala se přemoci a podívala se na něj.

„Přiletěla jsem do Itálie před čtyřmi měsíci, měla jsem tu mít práci a dům - z práce i domu se vyklubal podvod, přišla jsem o všechny peníze. Poslední měsíc jsem pracovala jako uklízečka v jedné galerii v Benátkách... A když jsem před dvěma dny zjistila, že jsem těhotná, rozhodla jsem se, že pro své dítě zabojuji víc. Chci zpět domů. V USA budu mít více možností než tu."