Ovládán ženou

Kapitola šestnáctá

Ahoj!

Jsem ráda, že jste na tento příběh nezapomněli ani po tolika měsíšní pauze. Přináším vám další část, která bude tak trochu zvratová.

Doufám, že se vám bude líbit a svůj názor mi vyjádříte pomocí hvězdičky nebo komentáře :)

O ČTYŘI MĚSÍCE POZDĚJI

„Presto!" křikla na Margaret její nadřízená. Margaret začala ještě rychleji čistit podlahu. Už nemohla, všechny svaly ji bolely, pořádně nespala již několik týdnů, ale potřebovala peníze. Nutně je potřebovala. K tomu se ozval i její prázdný žaludek.

„Paní Rossi, prosím vás, nechte mě jít domů, potřebuji si již odpočinout," prosila, ale ta žena se na ní ještě více zaškaredila a div ji neuhodila mokrým kusem látky, který jímala ve své ruce.

„Tak to ať tě ani nenapadne! Pracovat budeš! To, že jsi z Ameriky, ti nedává žádné pravomoce, děvče! Skončíš, až já řeknu!"

Margaret dál pokračovala v práci, věděla, že není žádná možnost, aby svoji šéfovou obměkčila. Tuto práci vzala jen z nouze, když se ocitla na ulici, bez peněz.

Ukázalo se, že vlastník té galerie z Benátek je pěkný podvodník. Když přijela, vše se jevilo skvělé – úžasná práce, domek se jí líbil, lidé byli milí. Pak přišel bývalý majitel domku a chtěl další peníze... Odmítla mu je dát, ale pak přišel i s policií a ona prostě nemohla nic jiného dělat. Zaplatila mu... A to neměla dělat. Započaly útoky na ní, ten Ital chtěl více a více peněz, neměla se na koho obrátit. Vyhrožoval ji smrtí, chtěla jít i na americkou ambasádu, ale nedostala se tam – někdo ji okradl. Když šla na policii, všichni se jí tam vysmáli. Měla jediné štěstí, že jí nikdo neznásilnil.

S posledními pár věcmi se přestěhovala do malého bytu v Benátkách. Paní domácí byla velmi milá a potom co jí vyhodili z práce, ji pomohla nalézt práci jako uklízečka v jedné rejdařské firmě. Před pár týdny se na ní usmálo i štěstí a nalezla práci v jedné restauraci jako číšnice.

„No, můžeš jít," hukla na ní její šéfová a to jí probralo z přemýšlení.

„Děkuji," poděkovala Margaret a šla se převléct. Teď ji ještě čeká šestihodinová směna v restauraci, ale potřebovala peníze – chtěla se vrátit na čas zpět do USA.

„Margaret, ty jsi tak pitomá, proč jsi sem vůbec chodila?" proběhlo ji hlavou a do očí jí vstoupily slzy. Poslední dobou byla čím dál více emocionální a to se jí vůbec nelíbilo. Sedla si v šatně na lavičku a dala si ruku před oči, aby alespoň trochu maskovala, že chce plakat. Nebyla tam sama a moc dobře věděla, že jakékoliv projevy slabosti se tu nenosí.

Litovala svého rozhodnutí sem chodit, řešila absolutní existenční problémy. Měla se raději přestěhovat na západní pobřeží než sem, ale to byl prostě osud. Měla sem jít a život jí měl ještě více spálit.

Tolik by již konečně chtěla být šťastná.

Zhluboka se nadechla a vstala. Musí čelit svým problémům čelem. Nemůže se vzdát, musí tento boj vyhrát. Vrátí se zpátky do USA, najde si práci a bude dál žít...

Hlavně musí udělat vše, aby už nikdy v životě nepotkala Christophera... I když tento problém se z dálky jevil tak malinkatý a banální, stále ji bolelo srdce. Z ničeho ho nevinila, za všechno si mohla sama. Za ten poslední čas měla hodně prostoru přemýšlet a přišla na to, že za všechny problémy, které se jí v životě staly, může vlastně ona sama.