Ovládán ženou

Kapitola třetí

Bylo jí zle, neměla chuť na jídlo, chtěla utéct.

 

Ale na něm nebylo nic poznat, zjevně si už na ni nepamatoval nebo si na ni nepamatoval.

 

"Vy musíte být Margie Wilson! Já jsem Christopher Hundsberger, k vašim službám," prohlásil s úsměvem Christopher, vzal si její ruku do dlaní a políbil ji. Podíval se jí pevně do očí.

 

"Neviděli jsme se už někde?"

Margaret se nezmohla na jediné slovo, jen na něj hleděla. Hleděla do těch očí, o kterých se jí tak často zdálo...

"Margie, stalo se něco? Vypadáte jako byste viděla ducha," smál se od ucha k uchu její ztělesněná noční můra.

"Nene, vůbec ne! A nikdy jsme se neviděli!" vysoukala se ze sebe přidušeným hlasem Margaret a doufala, že to neznělo až moc nápadně. To se jí nestávalo! Alespoň ne v posledních letech.

"Posadíte se nebo se chystáte utéct?" laškoval Christopher a mrkl na ni.

Takto na ni mrkl i v ten osudný večer... Nechtěla na to myslet, proto raději odhodlaně přešla k židli, kabelku si odložila na připravený taburet a chtěla si odsunout židli, ale nějaké ruce jí židli odsunuly - číšník celou dobu čekal na další požadavky.

Christopher už seděl naproti ní a upíjej ze sklenky červené víno. Přes hranu sklenice ji pozoroval, přišla si jako pod skenerem. Poté přesunul zrak na číšníka čekajícího na jeho rozkazy a jen na něj kývl.

Číšník v tu chvíli ji naléval do číše červené víno a po té zmizel pryč.

Nevěděla, co říct. Jak si dovolil za ní rozhodovat? Ale toto ještě rozdýchá, i když část její osobnosti se bouřila proti tomu, jak jednal za ní. Jak mohl vědět, že pije červené víno? Vždyť on o ní nic neví!

"Omlouvám se, v té eufórii z našeho poznání jsem se vás ani nestačil zeptat, co pijete. Já vím, je to ode mne neomalené, ale jsem opravdu rád, že vás mohu konečně poznat, Margie! Už delší dobu sleduji vaši práci a nemohu se dočkat spolupráce s vámi! Velmi na mě zapůsobila vaše minulá výstava španělských kubistů, kterou jste připravila. Pověste mi, v jakém duchu se ponese ta nová?" chrlil ze sebe Christopher.

Je pořád stejný, pomyslela si, takhle extrovertní byl vždycky. Neznala více komunikativního muže.

Moc dobře si pamatovala, jak seděla ve školní jídelně a slyšela ten jeho halasný pozdrav. Všichni ho ve škole milovali, až na ni. Ona ho... ani neví co ho. Ale teď bude muset na šest dní nahodit profesionální tvář...

Jak hned neodpovídala, doslova ji propichoval pohledem. Začal si pohrávat se sklenkou a netrpělivě ťukal do těla číše.

"Potkala jsem jednoho úžasného umělce, který je trochu extravagantní, excentrický, prostě moderní a rozhodla jsem se, samozřejmě s dovolením Richarda, mu uspořádat výstavu," promluvila Margaret a podívala se na vkusně prostřený stůl. Bezmyšlenkovitě sáhla po svém vínu a zhluboka se napila.

"To je úžasné, řekněte mi víc o sobě, když už spolu budeme pracovat."

Po tomto vyzvání se na něj konečně pořádně podívala. Proč někdo takový musí být tak... přitažlivý? To vůbec není fér! proběhlo ji hlavou. Ztratila řeč, po tolika letech opět nenacházela hlas.