Ovládán ženou

Kapitola osmnáctá

Vypadl ji těhotenský test z ruky. Věděla, že je něco špatně, ale když se ozvalo opětné bouchání na dveře, raději poslušně šla ke dveřím a pomalu je otevřela.

Ve dveřích stál policista ve středních letech, středně vysoký, latinský typ, který ji propichoval pohledem, který ji nebyl zrovna příjemný.

„Jste Margaret Wilson?" Jeho hlas byl velmi hluboký a pod jeho pohledem se cítila skutečně zranitelná.

„Ano... Co potřebujete?" špitla a křečovitě se držela pootevřených dveří.

„Znáte Juliana Mendese?"

„Koho?" Vůbec nechápala o co se jedná. V životě toto jméno neslyšela.

„Jak dlouho tu bydlíte, paní Wilson?" zajímal se policista a neušlo ji, že si prohlíží byt přes škvíru mezi dveřmi. Bylo jí to nepříjemné, nejraději by mu zabouchla ty dveře před nosem.

„Ani ne měsíc," pípla.

„Dobře... Dávejte na sebe pozor, objevil se tu případ vykradení bytu," prohlásil policista a beze slova se otočil a odcházel.

Margaret to absolutně nechápala. Rychle zavřela dveře a chvíli stála u dveří a přemýšlela, co tohle bylo... Nechápala to, ale pak zahlédla přes otevřené dveře do koupelny zpadlý se zpět do koupelny, kde sebrala těhotenský test.

Nikdy v životě by ji nenapadlo, že bude mít děťátko...

„Díťě," zašeptala a usmála se. Cítila takové zvláštní štěstí...

„Miminko moje maličké," šeptala směrem k svému bříšku. Ani na okamžik si nepřišla hloupě, cítila, jak se jí do žil vlévá ztracená životní síla. Musí bojovat - za sebe a za toto maličké.

„Pojedu do Říma," prohlásila nahlas a začala si balit věci. Půjde na americkou ambasádu a bude žádat o pomoc. Házela oblečení a pár svých věcí do kufru, sesbírala vše, co měla a pak spočítala v peněžence, kolik má eur...

„Akorát mi to vyjde na cestu tam," proběhlo ji hlavou, ale věděla, že to dokáže. Vrátí se zpět do USA.

***

„Christophere!!" zakřičela Olívia a za jejím křikem se rozezvučil brek dítěte.

„Sklapni, ty uřvanče!" zařvala a hystericky si prohrábla vlasy. Už to s tím dítětem nemohla vydržet, prostě nemohla... Sesunula se na zem a zuřivě pěstmi zabušila do podlahy. Ten řev toho dítěte ji přiváděl k šílenství. Dítě se rozplakalo ještě více, což vyvolalo ještě větší hysterický výlev i u matky dítěte. Zařvala jako poraněné dítě a přešla k inkubátoru... Ale dítě klidně spalo.

Absolutně to nechápala... Řev dítěte se ale stále ozýval, ale ne v tomto pokoji. Někde v nemocnici, ale Olívii přišlo, jako by dítě brečelo za dveřmi. Chtěla přejít ke dveřím, ale hadičky, které měla napíchlé v její pravé ruce, ji zabrzdily. Vztekle je vytrhla a po pár krocích rozrazila dveře, ale za dveřmi nikdo nebyl.

Rozhlédla se po chodbě a když zahlédla svítící nápis - Exit - vydala se za ním. Chtěla pryč. Pak ji ale uviděla. Ta mrcha Margaret!

„Co tu dělá?!" pomyslela si a vydala se k ní. Stála u recepce a mluvila tam k té sestře. Stále na sobě měla ten hrozný hnědý kostýmek, ve kterém vypadala jako šedá myš.

Chce jí zabít, to byl jediný důvod, proč k ní šla. Měla by být v Itálii, ale teď to bylo jedno, zabije ji! Na recepci byly nůžky, které levou rukou uchopila a rozběhla se k ní.