Šeptala testrálům

Naposledy

 1978

Byl Květen. Těsně po zkouškách a se Siriusem sme v tichosti leželi na trávě u černého jezera, které pohlcovala tma. Jen měsíc, který se blížil do úplňku nás osvětloval spolu s malým červeným světýlkem na konci Siriusovi cigarety. ,,Nebuď lakomej a poděl se." Zasmála sem se a šťouchla sem do něj loktem. Také se zasmál a podal mi ji. Nasála sem do plic kouř, který mě zprvu trošku zapálil v krku, ale následně se mé tělo uvolnilo pod dávkou nikotinu. ,,Miluju mudli." Sírius se zasmál a cigaretu si ode mě znovu převzal. ,,Mohl sem tě naučit spoustu jiných věcí, ale ty si se musela naučit zrovna kouřit." Zahodil nedopalek a začal mě lechtat. smála sem se tak moc že sem chvílemi myslela že se i počůrám. Přestal až když sem ho začala prosit se slzami v očích z toho, že sem se nemohla nadechnout. Milovala sem tyhle chvíle kdy sme byli jen my dva a tma kolem nás. Otočil se na bok a já udělala to samé. Dívali sme si do očí a i přes to že sem ty jeho pořádně neviděla, v hlavě se mi objevila ta nádherná barva kterou měli. Bouřka. Dívali sme si do očí celkem dlouho a jen si užívalito že sem spolu. ,,Miluju tě." Řekl to tak jemě že kdyby mi to řekl v pátém ročníku tak bych snad ani nevěřila že to vyšlo z jeho úst. ,,Miluju tě." Řekla sem mu to samé a jemně sem přiložila své rty na ty jeho.

Kousek od nás se ozvaly kroky. ,,Tak pojďte vy hrdličky. Nebo začneme oslavovat bez vás." Zasmála sem se a posadila sem se. ,,Jamesi. Ty všechno zkazíš." Oba kluci se smáli a když sem se s Tichošlápkem postavila na nohy, tak sem se všichni vydali směrem k hradu. V nebelvírské společenské místnosti se konal večírek na počest toho že sme všichni úspěšně udělali OVCE a taky to byl poslední večírek který měli Poberti v plánu.

,,Chápeš too Mio? Ty paka to zvládli." Zasmála se Lili když mi pokládala ruce kolem ramen a napila se ohnivé wiskei. ,,Všichni sem to zvládli." S úsměvem sem sledovala všechny lidi v místnosti, ale vzadu v hlavě sem měla temný stín, který mi našeptával že si to má užít dokud můžu. Že to nemusí trvat ani dva dny a všichni v téhle místnosti budou mrtví. Že zatím sme jen studenti, ale hned co vyjdeme z Bradavických pozemků tak na nás čeká válka. Rychle sem zavrtěla hlavou abych ty myšlenky zasunula ještě dál a přijala sem plastový kelímek s alkoholem, který mi nabízel Remus. ,,Děkuju." Věnovala sem mu úsměv a okamžitě sem do sebe tekutinu vyklopila. ,,Tak ne jen kuřák, ale i alkoholik." Zasmál se Sirius a zakroutil hlavou. ,,Co by na to asi řekla tvá matka?" Jeho na oko vážnou otázku kazily jeho cukající koutky. ,,Myslím pane Blacku že by řekla, že na mě máte špatný vliv a že by sme se nadále neměli stýkat." Zasmála sem se na oplátku. ,,Tak to by ste mi slečno Ross měla vrátit ten zásnubní prsten." Okamžitě sem si schovala levou ruku a nesouhlasně zakroutila hlavou. ,,To nepřipadá v úvahu." Celá naše skupinka se zasmála. Dokonce i Peter se smál, což bylo milé překvapení. Už delší dobu to vypadalo že se nám vyhýbá. Všichni sme to přisuzovali jen tomu, že byl ve stresu ze závěrečných zkoušek a z blížícího se konce školního roku.

Poslední oběd v bradavicích byl velice emotivní Spoustu studentů přemohl pláč a učitelé také měli na krajíčku. MCGonagallová dokonce přišla k našemu stolu a osobně nám popřála do života jen to nejlepší. Vypadalo to že jí budeme dokonce i chybět. I přes ty všechny vylomeniny které sme kdy s klukama udělali. Očima sem zabloudila i k Brubálovi a ani mě nepřekvapilo že sme se střetli. Usmál se a mrkl na mě . Což mě trošku zarazilo, ale nevěnovala sem tomu další pozornost. Sáhla sem si do kapsy u hábitu jen pro jistotu, abych se ujistila že má hůlka je přesně tam kde má být. Když sem kolem ní omotala své prsty tak se mi v hlavě zjevila vzpomínka na první den v Příčné ulici . -Vybrala si tě z určitého důvodu. Je to jedna z nejmocnějších hůlek světa. Nepodceňuj ji.- To co mi Ollivander ten den řekl mi vrtalo hlavou od té doby až do dnes. Jako malá sem si vždy představovala jak jednou zachráním svět. Ale čím sem byla starší tím víc se to stávalo jen příběhem který vytvořila dětská fantazie, protože jak by někdo jako já mohl zachránit svět. Jediná výjimečná věc, kterou zvládnu je to, že umím rozzářit své ruce i bez hůlky, ale to by zahnalo možná tak imaginárního bubáka v dětském pokoji, rozhodně ne smrtijedy. Z myšlenek mě vytrhl až sám ředitel tím, že zacinkal lžičkou o skleničku. ,,Poprosím vás o pozornost." Celá velká síň najednou utichla a všichni věnovali svou pozornost jen a jen muži s bílým plnovousem. ,,Jak vám jistě nemusím připomínat je konec školního roku a to znamená že se budeme loučit s posledními ročníky. Chtěl bych vám všem kteří se hlásí k bystrozorům jen připomenout, že je důležité ochraňovat ostatní, ale nesmíte u toho zapomenout na sebe a na to, že i na vás budou časem čekat rodiny. Samozřejmě to platí i pro všechny ostatní. pro ty kteří se stanou lékouzelníky, nebo budou jen pracovat pro ministerstvo. Dokonce to platí i pro ty, kteří si svou cestu ještě nevybrali. Cesta do hlubin temnot je mnohem jednodušší než zůstat na světle, ale věřím že v každém z vás je světlo a když budete věřit, tak vás nedokáže nic porazit. Ani samotný pán zla. Teď už vám popřeji jen dobrou chuť." Tleskl nad hlavou a na našich stolech se objevila spousta jídla.