Šeptala testrálům

Začátek

1. Září 1971

Přes noc jsem vůbec nespala. Strašně jsem se začala bát, kam mě zařadí. Z počátečního nadšení se teď stal strach.
Za poslední měsíc jsem se začala stranit lidem. Všem. I matce.
Kufr do Bradavic už jsem měla zabalený od července, kdy mi přišel dopis. Měla jsem tam všechno, co bylo potřeba. Takže oblečení včetně čistě černého hábitu a věci do školy jako kotlík a přísady do lektvarů.
Když jsem sešla do kuchyně bylo teprve sedm hodin. Vlak měl odjíždět v jedenáct a to znamenalo, že mám ještě čtyři hodiny čas, než se s matkou na nádraží přemístím. Vyndala jsem si z kufru, který jsem si dotáhla do předsíně, knihu o kouzelných tvorech. Četla jsem strašně dlouho. Až jsem se dostala na stranu kde byl nákres jednoho nádherného tvora. Byl to testrál. Strašně jsem ho chtěla někdy vidět. Ale tady v okolí nežili, alespoň myslím. Zrovna když jsem se chtěla znovu začíst do textu přišla dolů i matka. Nejspíš se chystala udělat snídani.,,Mio Molly Rose. Tvé jméno ti dává více, než si myslíš. Takže jestli půjdeš jinam než do zmijozelu budeš označována za zrádce a vypálena z rodokmene. Výš co to znamená?" Přikývla jsem.,,Tak mluv." Otočila jsem na ni svůj pohled.,,Znamená to, že už se sem nevrátím." Matka se usmála a pohladila mě po vlasech. Měla jsem pocit, jakoby se už chtěla loučit. Ne jen z toho pohlazení. Když na mě promluvila, bylo to jiné než dřív. Bylo v tom slyšet něco víc než ji. Slyšela jsem v tom tátu.
Táta. Strašně mi chyběl. Ten den co jsem byla svědkem jeho smrti byl nejhorší den mého života. Oba mí rodiče byli posedlý čistou krví, ale otec na mě bral větší ohledy než ta žena, které říkám matko. Nikdy mě neuhodil. Snažil se mě naučit spoustu věcí, jako například to že nemám být nadřazena ostatním. Povedlo se mu to. Svůj rodokmen používám jen před matkou nebo při obraně. V tu chvíli co jsem začala přemýšlet o otci mi bylo jasné, že až odjedu do Bradavic, domů už se nevrátím.
Vyběhla jsem do svého pokoje a do kufru jsem si hodila ještě pár velmi důležitých věcí, jako byla například fotka mě a mého otce. Potom několik knížek a další věci, které pro mě v mých jedenácti byly důležité.
,,Molly!" Další záliba mé matky, říkat mi mým druhým jménem.,,Už jdu." Zavolala jsem na ni. Zaklapla jsem víko kufru a nasoukala jsem se do svých bot. Kufr jsem chytila za kožené poutko a s námahou jsem ho dotáhla až ke vstupním dveřím.,,Připravena?" Otočila se obličejem na mě a čekal na mou odpověď. Sáhla jsem po džínové bundě visící na věšáku u dveří a přikývla jsem.,,Teď už ano." Kýval na souhlas a pískal. To mě vyvedlo z míry, protože pískala na skřítky, když je chtěla zavolat. Pomalu mi to začalo docházet. Vedle její pravé ruky se objevila naše nejstarší skřítka a koukala na mě smutnýma očima. Natáhla ke mně ruku a já jí tou svou chytila.,,Sbohem Mio Molly Rose.",,Sbohem.." na chvíli jsem se odmlčela.,,mami." S prasknutím jsme zmizeli. Oči mě štípali od slz, které chtěly na povrch. Nedovolila jsem jim to. Zůstala jsem s kamennou tváří stát před obrovskou černou lokomotivou.,,Je mi líto co se stalo, slečno." Zavřela jsem hlavou.,,Nemusí. Takhle to bude lepší." Skřítka už chtěla odejít, ale já ji zdviženou rukou zastavila.,,Počkej." Sehnula jsem se ke kufru a vyndala jsem z něj tmavě zelený šátek. Přešla jsem k ní a šátek jsem jí ovázala kolem krku.,,Teď jsi volná." V jejích očích se objevili jiskřičky štěstí.,,Děkuji, slečno." Zakroutila jsem hlavou.,, Pro tebe Mia. Byla jsi služebnicí mého rodu už moc dlouho. Zasloužíš si svobodu." Stiskla jsem její malou ručku.,,Jste až moc dospělá na to, jak jste mladá." Pustila jsem ji a v tu chvíli se přemístila. Už nikdy sem ji potom neviděla.
Nastoupila jsem do vlaku a sedla jsem si do prvního volného kupé, které jsem našla. Kufr jsem dala do přihrádky nad sedačkou a sedla jsem si k oknu. Začala jsem znovu číst fantastická zvířata a kde je najít, tam kde jsem přestala. Testrálové. Dočetla jsem se, že je mohou vidět jen ti, kteří viděli někoho zemřít. Tahle zvířata mě úplně uchvátila. Seděla jsem ve vlaku asi dalších deset minut, když v tom mi někdo zaťukal na sklo ode dveří. Zvedla jsem pohled od knížky a spatřila jsem malého chlapce s černými kudrnatými vlasy a bouřkovýma očima. Zářivě se na mě usmál a dveře otevřel.,,Máš tu volno?" Přikývla jsem. Sedl si na proti mně.,,Já jsem Sírius Black." Natáhl ke mně ruku a já se rozesmála.,,To já vím." Taky se zasmál a ruku položil vedle sebe.,,Já vím, že to víš. Ale tak nějak mi přišlo, že to v tomhle vlaku znamená něco víc, než když nás seznámí rodiče.",,Asi máš pravdu." Natáhla jsem k němu svou ruku a on ji chytil.,,Ahoj já jsem Mia Rose." Potřásl si se mnou a pak jsme si povídali dál. Po dalších asi pěti minutách k nám přilítli další dva kluci.,,Čau máte tu volno? Všude už je plno." Vyklopil na nás strašně rychle chlapec s nakřivo nasazenými brýlemi a rozčepýřenýma vlasama. Přikývla jsem a s úsměvem jsem pozorovala, jak sebou plácnul na místo vedle Síriuse. Jeho kamarád se světlejšíma vlasama si sedl vedle mě. Jakmile se oba usadili tak do kupé vtrhl ještě jeden chlapec. Byl to blonďák s předkusem a trochu větší nadváhou.,,Kluci vy ste mi zdrhli." Sedl si ke Klukovi s brýlemi a teprve potom se rozhlédl po kupé.,,Kdo to je?" Zeptal se blonďák brejlatého a koukal na mě a na Síria.,,Pravě jsme se jim chtěli s Remusem představit Petře." Brejlatý se otočil na mě a podal mi ruku.,,James Potter." Jeho ruku jsem přijala.,,Mia Rose." Takhle jsme se seznámili všichni. Ten blonďák byl Remus Lupin. A ten s předkusem byl Petr Petigru. V půlce cesty už se z nás stala docela dobrá parta. Sírius a James se skamarádili hodně. Celou cestu si povídali o famfrpálu. Já si zase povídala s Remusem o knížkách a Petr jedl.
Cesta nám ubíhala strašně rychle a dřív než jsme se nadáli se setmělo a my měli nádherný výhled na hrad. Na Bradavice. Byla to krása.
Převlékli jsme se do hábitů a po zastavení vlaku jsme vystoupili mezi prvními. Po nástupišti se ozval hlas nějakého člověka.,,Prváci ke mně. Práci."
Všechny děti, nastupující do prvního ročníku včetně nás pěti, se shromáždili kolem poloobra s hnědým plnovousem.
Byli jsme posazeni do malých loděk po čtyřech. Kluci šli spolu a já byla nucena jet v loďce se zrzavou holkou a třema klukama u kterých už jsem na první pohled viděla že je nebudu mít ráda.
Když jsme pluli už nějakou tu desítku minut, objevil se před námi hrad. Takhle z blízka byl ještě krásnější než z vlaku. Nebyla jsem jediná které uniklo vzdechnutí úžasem.
V loděnici nás od poloobra převzala starší paní v kouzelnickém oblečení,,Děkuji Hagride." Bez jediného dalšího slova nás vedla temnýma uličkami hradu. Všichni jsme šli v tichosti.,, Dobrá. Teď vás poprosím abyste zde v tichosti zůstali. Musíme ještě připravit pár věcí, aby mohlo začít vaše zařazení do kolejí." S těmito slovy nás žena opustila a nechala nás čekat v malé místnosti kde.jsme na sebe byli doslova namačkaní.,,Ahoj já jsem Lily. Jela jsem s tebou na loďce." Usmála jsem se na ni.,,Ahoj. Já vím. Jsem Mia." A i přes to že naše seznámení vylo docela kostrbaté, byl to začátek velmi dlouhého přátelství.
Někde ze zadní části místnosti jsem stále slyšela Síriuse s Jamesem jak se smějí a Remuse jak se je pořád snažil utišit. Petr se pořad ptal čemu se smějí. Sama pro sebe sem se také usmála. Možná že seznámení ve vlaku do Bradavic vážně znamená víc než někde venku na ulici.