Poslední sbohem

Chceš vidět, co je opravdu nádherné?

"To je poprvé, co vidím Mingiho na nějakém semináři společně s tebou," promluvil Felix, když s Hyunjinem seděl na posledním odpoledním semináři a nudil se víc než student humanitních předmětů na přednášce o přirozených číslech v rovnicích.

"Asi se opravdu dal dohromady a naplno se vrací do školy. Je to hezké... Hezčí by bylo, kdybys mi mohl odpovídat," poznamenal černovlásek, přičemž sledoval, jak si Mingi sedá ob pár míst vedle nich. Vypadal stejně, jak si ho pamatoval. Vysoký, s dobrou postavou, lehce problémovou pletí a křivým úsměvem.

"Hej, nevíš, co se mi stalo s mobilem? Policie ho nikde nenašla," pokračoval Lix dál s myšlenkou, kterou hodlal ještě rozvinout, až bude s Hyunjinem moct mluvit. Fakt by ho zajímalo, kde jeho miláček skončil. Uvažoval nad tím snad celou dvouhodinovku a jeho pozornost upoutal až dotaz profesorky, kdo nemá na svou zápočtovou prezentaci partnera. Na to se musel Hyunjin přihlásit, protože jaksi... Jeho partner na zápočtovou prezentaci seděl vedle něj, ale v jaksi nehmotné formě.

"Kolega Hwang, dobře, kolega Song taktéž nemá spolupracovníka, takže můžete spojit síly na svou lednovou prezentaci," usmála se profesorka na Hyunjina s Mingim, načež se jimi už dál nezabývala a zahájila svůj výklad na korejskou literaturu po okupaci Japonska.

"Nevadí ti to?" zeptal se Mingi, když hodina skončila a jeho pohled se střetl s tím Hyunjinovým.

"Ne, v pohodě," ujistil ho Hyunjin s lehkým cuknutím koutku rtů nahoru. Vážně mu to nijak proti srsti nebylo. Proč by také mělo?

"Dal bych si kávu, nechceš na ni zajít se mnou?" optal se Mingi s kapkou nervozity v hlase. To Hyunjina i Lixe překvapilo, přesto Hyun souhlasil, jelikož nenašel důvod proč ne a na kafe měl docela slušnou chuť. Navíc Lix chtěl, aby s ním mluvil, chtěl vědět, jak na tom je.

S Mingim zůstali sedět v jejich kantýně asi půl hodiny a mluvili o škole. Ze začátku se to zdálo rozpačité, ale po chvíli se spolu bavili, jako kdyby ani jeden z nich neměl svou nedávnou zkušenost se smrtí.

"Jsi první, kdo se se mnou normálně baví a nevytahuje nic, co se stalo, nebo se divně nevyptává nebo nekouká," řekl po dopití svého kelímku Mingi. Na to se Hyunjin pousmál, protože Lix do něj celou dobu jejich rozhovoru šil, ať se zeptá, jak mu je a zjistí víc. Hyunjinovi to nepřišlo správné a teď byl za to rád.

"Taky jsi první, kdo na mě nekouká divně kvůli Lixovi," oplatil mu Hyunjin stejnou mincí, protože kromě jeho blízkých přátel na něj všichni upírali své zvláštní pohledy. Divné pohledy se na ty dva stáčely i při pití jejich kávy a normální konverzaci. Dva introvertní vyvrhelové, kteří to v hlavě nemají v pořádku, si spolu vychutnávají ne zrovna lahodné kafe. Jaká podívaná...

"Jo, no, chápu. Promiň... Nevyjádřil jsem ti ani upřímnou soustrast, nějak jsem nevěděl, jak začít a hodně věcí se změnilo. A všechny ty drby o tom, že se zabil svou vinou... Nemyslel jsem si, že by bylo dobré, kdybych se do toho motal zrovna já." Podrbal se na zátylku Mingi, přičemž Felix hned začal lamentovat, že se nezabil, jak si spoustu lidí myslí. Už mu z toho všeho začínalo vážně slušně hrabat, takže rozjel samomluvu, za kterou ho měl chuť blondýn praštit.

"V pohodě, díky," ujistil ho Hyunjin a taktéž dopil svůj nápoj, aby se mohli rozloučit a každý se mohl vydat svou cestou domů.

Hyunjin tohle jejich krátké setkání považoval za moc fajn, skoro by jinak zapomněl, že se spolu kdy bavili. Avšak nevinil se z toho, že se nestýkali, nějakým neúnosným způsobem a ani Mingi si z toho nic nedělal. Některé věci občas skončí a některé zase začnou.

*****

"Psal mi Jeongin, jestli nechci jít o víkendu bruslit," informoval Hyunjin černovláska, který mu okupoval gauč, zatímco on byl vyhoštěn na zem, přestože by ho klidně mohl zasednout, kdyby si to usmyslel.

Tyhle jejich večerní seance s rozsvícenou svíčkou, zeleným čajem s meruňkou, blokem s tužkou a mluvením o jejich životě, jako by bylo vše v pořádku, se stalo jejich rutinou. Oba dva si to vcelku užívali, Lix konečně dostal svou pozornost a Hyunjin, ačkoliv zbožňoval svůj klid více než cokoliv jiného, rád Felixe zase slyšel. Jeho hlas se nedal ničím nahradit.

"Je to jasný, jede po tobě," houkl Felix, u čehož koukal na seriál, který nestihl dokoukat za svého života. Aspoň malou výhodu našel v tom, že tady stále straší.

"Jen je milej a snaží se mi vynahradit to, že mi naboural auto, což by teda taky měl," oponoval mu Hyunjin a snažil se dodělat Felixovy pihy na jejich portrétu, který kreslil podle fotky.

"Jsme nádherní," zašeptal Felix, když se mu naklonil přes rameno, aby to viděl. Z té kresby na něj dýchala zamilovaná atmosféra, jako kdyby se vrátil do té šťastné chvíle, kdy nemusel řešit vůbec nic. Pouze si užíval Hyunovy blízkosti a přítomnosti jejich kamarádů a prožíval nejlepší léta svého života. Nevěděl, že budou i poslední.

"Chceš vidět, co je opravdu nádherné?" uchechtl se Hyunjin a přetočil o pár stránek dál, kde se nacházel čistě Felixův portrét, který Hyun kreslil zpaměti. Znal každý detail Lixovy krásné tváře, každou kouzelnou dokonalost i nedokonalost, třebaže to dost často nedával najevo.

"To jsem já? Jsem...," vydechl ohromeně Felix a jemně se dotkl toho portrétu. Jeho hyung mu skoro nikdy neukazoval to, co kreslil, a ten kluk, který se na něj díval z papíru...

"Jsi nádherný. Vždycky jsi byl," doplnil Hyunjin s úsměvem, že se mu jeho práce líbí. Už kdysi mu slíbil, že mu něco namaluje, ale byl hodně úzkostlivý vůči své umění. Teď to ale chtěl udělat, aby mu aspoň něco vynahradil.

"To ne... Tohle je úžasný, jsi nehorázně talentovanej," žasl stále Lix, přičemž mu prsty projížděly skrz papír. Lix se vždy pyšnil vcelku normálním sebevědomím, ale nikdy se nepovažoval za žádného modela, avšak tohle...

"Jenom tě tak vidím." Pokrčil rameny Hyunjin a znovu se v něj probudila touha Felixe políbit a přivlastnit si na chvíli jeho tělo. Propadnou té žhavé touze, která by je oba dva zachvátila, a vroucí láskyplnosti, se kterou by se o sebe vzájemně postarali.

Oba dva si však bolestivě uvědomovali, že to nejde. Že Hyun v posteli bude spát sám a jedinou společnost mu bude dělat půlka bílého prášku a Felix, který bude sedět v jeho ustlaných peřinách. A který se bude užírat myšlenkou, že jednou jeho místo někdo zaplní.