Poslední sbohem

Jaká spirituální chvilka?

"Je to v pohodě?" zašeptal Jeongin, když spolu s Hyunjinem seděl na sedačce, hlavou se opíral o rameno svého hyunga a ten jemně svíral jeho dlaň. In věděl, že se za chvíli bude muset vrátit domů, aby se jeho rodiče nedozvěděli, že se vyplížil z domu. Strávil u něj celou noc. Sice občas usnul, ale jinak spolu celou dobu koukali na filmy, kouřili a jeden druhého se dotýkali, ačkoliv to byly pouze nevinné doteky.

"Jo," zahmkal Hyunjin a palcem pohladil Inův hřbet ruky. Líbil se mu klid, který s tímhle krásným černovláskem zažíval. A že nepotřebovali zbytečná slova, aby zaplnili trapné ticho.

"Měl bych jít," hlesl In, avšak žádný pohyb neudělal. Potřeboval vyřešit ještě jednu věc, než odejde. Nechtěl zmizet zmatený tím, jak to mezi nimi teď bude, protože neměl ponětí, jak se k jejich situaci postaví jeho hyung.

"To bys asi měl. Každopádně... Chci se ti omluvit za to, jak jsem po tobě vyjel," ozval se Hyunjin a pustil Inovu ruku, aby se mohli oba dva posadit normálně.

"Kdyby to bylo za jiných okolností, asi bych si vůbec nestěžoval. Teda. No. Mám tě rád, hyung," přiznal tiše Jeongin a odhodlal se podívat na toho nádherného ledového prince. Kéž by to bylo za jiných okolností. Kéž by mohl pár věcí vymazat ze své mysli.

"Taky tě mám rád," opětoval mu Hyunjin a koutek rtů mu lehce škubl nahoru. Co by na to řekl Felix, kdyby tu byl? Koutek rtů opět svěsil.

"Myslím, že tuším to, co chceš říct," odtušil Jeongin a přejel černovláskovi přes záda prsty. "Nejdřív si urovnej to s Felixem. Já můžu počkat dokud nebudeš připravený. A vyhledat odbornou pomoc není vůbec nic špatného, hyung."

"Děkuju," povzdechl si Hyunjin a vyprovodil Ina ke dveřím, aby mohl z jeho bytu vyjít vstříc východu slunce. Oba dva se potřebovali prospat, ačkoliv sem tam jeden z nich občas upadl do mikro spánku, zatímco byli spolu. Hyun do sebe hodil celý bílý prášek a na chvíli se vydal vstříc říši snů, ve které občas toužil zůstat navždy.

Ticho. To nádherné ticho, které objímá. Vžírá se do každého póru a svírá srdce, jako by chtělo zastavit jeho puls. Ne zastavit... Spíš změnit. Obalit tělo jako kukla, aby na jeho konci mohl povstat krásný motýl, který se bude zamilovaným třepotat v podbřišku. Ticho, ve kterém číhají naše největší strachy - naše vnitřní myšlenky, které najednou slyšíme, když se vše začne ztrácet v tichu.

Proč se najednou Hyunjinovy myšlenky proti němu spikly? Proč ho jeho tep srdce zrazoval? Ne, nesměl do toho zase spadnout. Už jednou to ovládl, naučil se v tom žít, ačkoliv ho to stálo spoustu sil a probdělých nocích, v nichž jeho rty šeptaly otázky: "Proč já? Co je se mnou špatně?"

Tak proč je to teď jinak? Proč se z obranného štítu ticha, stávají ostny tichých myšlenek a výčitek, co to zase provedl? Proč má pocit, že krvácí? Že je celé jeho tělo v křeči. Cítil napětí v úponech svalů kolem krční páteře. Uvědomoval si tlak kolem srdce. Pociťoval krev pulzující ve spáncích. Docházelo mu, jak se mu břišní svaly stahují kolem žaludku, jako by ho chtěly rozdrtit. Věděl, jak moc se mu napínají hlasivkové vazy. Křičel. Prosil. O co? To si sám ani nepamatoval.

Z jeho malého osobního pekla ho vytrhl až zvuk mobilu, zběsilé bušení na dveře a neodbytné řinčení zvonku na dveřích.

"Co je?" zamumlal a jako chleba namazaný marmeládou spadl z postele na zem. Nějakým zázrakem se dostal až ke vstupním dveřím a zeptal se na tutéž otázku, aniž by se podíval na příchozího.

"Ty vole, nauč se brát telefony, víš, jakej jsem měl o tebe strach?" vyletěl na něj Chan, který se skrz něj prodral dovnitř bytu a rovnou se pozval do kuchyně.