Poslední sbohem

Hyunjine!

"Počkej chvíli," zašeptal Hyunjin k Felixovi, jako by se snad bál, že ho ten někdo za dveřmi uslyší. Odkráčel k vchodovým dveřím následován Felixem. Jakmile otevřel a uviděl, kdo na něj čekal, přál si, aby nikdy neotevřel a radši se dál omlouval Lixovi.

"To mě ani nepozveš dál? Do mého vlastního bytu?" usmála se sladce žena s dlouhými tmavými vlasy až po pas v draze vypadajícím kalhotovém kostýmku.

"Je to můj byt," utrousil Hyunjin, přestože ustoupil a dal prostor vysokým podpatkům, aby mu klapaly po podlaze. Zapomněl, že ta paní si žije americkým stylem a doma se nezouvá.

"Kdo to je?" zajímal se Felix, ačkoliv mu začalo možná docházet, kdo tato nevyžádaná návštěva je. A po kom zdědil Hyunjin nádherné rysy v obličeji a ladné držení těla. Snad ho i trochu vykolejilo, jak moc je té ženě podobný. Až na drobné detaily a černé kruhy pod očima.

"Ale platím ten byt já," dodala ta žena a zastavila se uprostřed obýváku, přičemž skenovala každý kout bytu.

"Jo, aspoň touhle drobností stále dokazuješ, že jsi moje matka, Seulgi," odfrkl si nepříjemně Hyunjin a zabodl pohled do překvapeného černovláska, jenž z jeho matky nespustil pohled. Doufal, že se tohle nikdy nestane. Že se ti dva nestřetnou. Pamatoval si den, kdy se z "mami" stalo "Seulgi". Žádné city, jen dva dospělí, co spolu jednají, přestože byl Hyunjin sotva dospívající kluk.

"Jsi ještě moc mladý na to, abys to chápal, sweetheart," odvětila laskavě Seulgi, ačkoliv se pod krásou jejích slov skrývala čistá zloba. Takhle ho oslovovala vždycky, když nevěděla, co říct.

"Moc dobře chápu, že sis vybrala jeho a ne mě. Tak mě nech žít můj život a ty si žij ten svůj s ním." Konec věty Hyunjin vyplivl s neskrývaným nechutenstvím a pohrdáním.

"Co po mně chceš, že jsi vynaložila tolik energie za mnou přijít? Přestal ti fungovat mobil, žes mi nenapsala jako vždy, když něco potřebuješ?" pokračoval Hyun, když jeho matka nic neříkala, zatímco tiše odsuzovala synův život. Za život, na kterém se dost podepsala jak ona, tak Hyunjinův otec.

Hyunjinovi se vůbec nelíbilo, že u následujících vět bude i Felix. O podobných věcech se neměl nikdy dozvědět. A teď stál jeho milý kousek od něj a vše pozoroval zmateně smutnýma očima. Hyunjina zabolelo u srdce, když si představil Lixovy otázky, až Seulgi odejde.

"Tvůj otec je nemocný a," nadechovala se Hyunjinova máma, že bude pokračovat s diagnózou, ale Hyunjinova zvednutá ruka ji umlčela.

"Ne, já to nechci slyšet. Je mi to jedno. A jestli jsi přišla jen kvůli tomu, abych toho hajzla začal litovat, nebo vám, nedej bože, třeba začal pomáhat, zapomeň na to," odsekl Hyun, aniž by toužil slyšet další slovo. Začalo se mu dělat nevolno, i tak se snažil držet kamennou tvář. Sledoval, jak se Lix postavil vedle něj, jako kdyby mu chtěl dát oporu.

"Přestaň být tak paličatý! Takhle jsem tě nevychovala!" začala křičet Seulgi, která ztrácela nervy rychleji, než se vzněcuje sirka.

"Tys mě nevychovala vůbec. Vychovala jsi mě, abych si myslel, že zakrývat si modřiny make-upem je správné. Abych si myslel, že je normální, když mi ji sem tam otec vrazí. Jo, děkuju, posíláme klíčenku a pěknou písničku na hezký den. Odejdi," řekl tvrdě Hyun, i když se s ním zhoupl svět. Cítil, jak mu krev buší ve spáncích, jak moc se snažil zůstat v klidu. Jak se mu ruce kuřáka začínají třást jako při absťáku. Ta žena už musí odejít, jinak se sesype jako domeček z karet před ní, což nemohl za žádnou dovolit.

"Je mi líto, že jsi tak zaslepený krutou nenávistí!" vyjekla Seulgi hystericky, dramaticky vytáhla hedvábný kapesník a utřela si neexistující slzy.

"Neustále mě musíš zraňovat," vyhrkla ještě, když procházela kolem Hyuna a káravě se na něj podívala. Hyunjin se obrnil, jak to měl ve zvyku, jinak by to s ním seklo na místě. Začalo se mu špatně dýchat, jako kdyby mu v hrtanu uvízl nějaký ostrý předmět, který zabraňoval jakýmkoliv pořádným nádechům.

Slyšel bouchnout dveře, ale pořád stál na místě se zaťatými pěstmi a čelistí.

"Hyung?" ozval se Felix nervózně. Už chtěl říct něco dalšího, avšak v tu chvíli začal Hyunjin skoro až lapat po dechu. Svezl se na zem a došoupal se tak, aby seděl opřený o gauč. Pokrčil si kolena, o která si opřel lokty, a hlavu složil do dlaní.

Myšlenky mu do sebe narážely a jedna řvala přes druhou. Jedna nenávistnější než ta předchozí. Nevěděl, co má dělat sám se sebou. Celým jeho tělem procházelo napětí jako elektrický proud kabely. Nezvládal to. Věděl, že do toho padá, ale nedokázal se udržet na hranici té propasti. Jeho otec, matka, doktoři, psychiatr, Felix, Jeongin. Věděl, že všem jen ničí život. Nikdy si neměl nikoho pustit tak moc blízko k tělu. Oni mu ubližují. On ubližuje nazpátek. Neměl by tu být.

"Hyunjine," hlesl černovlásek, který pozoroval svého přítele, jak se nekontrolovatelně třásl a skoro nemohl popadnout dech.

Hyun se však nedokázal přimět vnímat, třásl se, škubal sebou, mělce se nadechoval, všechny svaly ho bolely, srdce se mu tíživě svíralo.

"Hyunjine!" naléhal Felix, zatímco si k vyššímu černovláskovi kleknul a položil mu zlehka ruku na rameno. Tušil, že ho jeho přítel neucítí, ale chtěl mu aspoň nějak dát vědět, že je tu s ním. V životě ho v tak bezbranné a úzkostném stavu neviděl. Tuhle stránku před ním Hyun střežil, jak nejlépe dovedl.

"Hyunjine," zopakoval ještě jednou šeptem Lix a hladil ho po ruce. Hyun cítil lehké mravenčení, zvláštní elektrické výboje, které mu rozháněly husí kůži po celém těle, divný tlak. Nakonec ho to mravenčení a opakování jeho jména přivedlo zpátky z hlubin temnoty jeho mysli do reality.