Poslední sbohem

Někdy bych ti rád viděl do hlavy

Další na programu stálo jak jinak než pití a probírání kravin jejich života. Všichni si však dávali pozor, aby nezmínili Felixe. San se raději držel od Hyunjina co nejdál mohl, ačkoliv Hyunjin už další dnešní vyšetřování vzdal. Chtěl se už jen napít. Asi mu do téhle chvíle nedocházelo, že jeden z jeho blízkých je zřejmě opravdu vrah.

Felix je všechny pozoroval a uvědomil si, že se mu poskytl pohled na život jeho přátel bez něj. Nikdy ho nenapadlo, jak budou oslavy vypadat bez něj. Jak se vlastně všichni budou dál bavit a jejich život se nezastaví. Na rozdíl od toho jeho.

"Hele, nech mě pít, jestli chceš, abych tu debilní školu dodělal," prohlásil Wooyoung, když si s Jeonginem dával už několikátý drink v řadě v poměru jedna ku jedné a Chan se je snažil brzdit.

"Tak to aspoň nemíchejte, vy prasata," přidal se San a násilím vyrval z Wooyoungových rukou flašku rumu.

"Ty mi nemáš co kecat do života, Sane. Můžeš zavolat své přítelkyni a kecat ji do života. Ale mně... Ne," vysvětlil mu opile Woo, přičemž ho musel San chytat, aby se nerozplácl na zemi.

"Sice nejsem nejbystřejší koťátko v penálu, ale pít ještě umím," hlásil Woo, když od sebe Sana odstrkoval.

"Vyber si. Buď nejsi nejbystřejší koťátko vrhu. Nebo nejsi nejostřejší tužka v penále. Koště jsi každopádně," sdělil Wooyoungovi San a začal ho postrkovat směrem k jeho posteli, aby ještě něco neprovedl.

"Ty by ses měl taky uklidnit," ozval se Hyunjin a vzal Inovi jeho sklenici, kterou celý večer nepustil z rukou. Ten se naštěstí nebránil tolik jako Woo, který se momentálně Sanovi omlouval za to, že na něj vyjel.

"Ale mně to chutná," povzdechl si In přiopile, avšak nechal si vzít alkohol a přijal sklenici vody, která však nemohla zachránit jeho stav. Pomalu ale jistě se chýlila hodina, kdy se každý měl vydat na svou cestu domů. Respektive všichni kromě Sana, který u Wooyounga jako vždy po takových akcích nocoval.

"Já asi nemůžu domů," zahlásil Jeongin, když spolu s Hyunjinem přecházeli přechod směrem od Wooyoungova paneláku. I jeho opilému mozku došlo, že kdyby ho tak rodiče viděli, měl by zákaz na hromadu dalších podobných setkání. Zastavil se proto na bílém pruhu přechodu uprostřed silnice a lehl si na tvrdý a zatraceně studený asfalt. V tu chvíli mu nezáleželo na tom, že mu i přes péřovku do páteře proniká chlad, díky zvýšenému tlaku od alkoholu cítil jen teplo.

"Můžeš mi vysvětlit, co děláš?" zastavil se Hyunjin a postavil se nad svého kamaráda, který nevypadal, že by měl v plánu se ještě někdy zvednout.

"Nechci domů. Snažil ses někdy spočítat hvězdy? Hej, tamta se pohnula!" vyjekl In a rozesmál se tak, že ho i ty hvězdy nahoře mohly slyšet.

"To je letadlo, ty idiote. Koukám, že tu někdo vůbec neumí pít," poznamenal starší a rozhlédl se, jestli někde něco nejede. Všude však vládla tichá noc, jen světlo lamp jim dělalo společnost. A Felix.

"Heh, já mám zas pocit, že ty se vůbec neumíš uvolnit," vrátil mu Jeongin s uvadajícím úsměvem. Nějak zapomněl, že mluví s člověkem, kterému umřel přítel. Na to mu Hyunjin neodpověděl, jen dál nad ním stál a čekal, až se to nemehlo zvedne.

"Jsi hodně tichý člověk, že?" promluvil znovu In do ohlušujícího ticha, které mu rvalo ušní bubínky. Potřeboval přeřvat své myšlenky.

"Už to tak bude. Ty jsi tak taky vypadal... Do teď," utrousil starší nad tím, jak moc se Jeongin ležící na přechodu rozpovídal.

"Víš, mám rád tiché lidi. Nikdy nevíš, jestli tančí ve své hlavě v imaginárním životě, nebo jestli nesou veškerou tíhu světa."

"To tě napadlo ve tři ráno, když ležíš na silnici, jo?" uchechtl se Hyunjin, ačkoliv nemohl popřít, že se mu sevřelo srdce. Naprosto přesně věděl, do které kategorie on sám patřil. Otázkou zůstávalo, do které kategorie spadal In. Podle vědění o jeho jizvách by Hyun usoudil, že patří k němu. Podle nevinnosti v jeho hlase by ho zařadil do první skupiny.

"Ne. Je to z jedné knížky. Ale líbí se mi to. Někdy bych ti rád viděl do hlavy."

"Věř mi, že já bych do ní radši neviděl," odfrkl si Hyun a dřepl si vedle Ina, který si dal ruce pod hlavu. Jednou na to přijde, přijde na to, co se tomu krásnému netečnému klukovi honí hlavou. Co se mu skrývá v těch tmavých očí barvy hořké čokolády. Jak se mu objevily první červené popáleniny na předloktích. Jak vypadá jeho úsměv, když je uvolněný. Když je šťastný.

Netušil, že na spoustu z věcí, které chtěl zjistit, Felix nepřišel ani za několik měsíců vztahu.

"Co udělat dohodu?" navrhl Hyunjin, když se mu od Ina nedostávalo ničeho jiného než zvláštního pohledu.

"Lehneš si ke mně a povyprávíš mi, co se ti prohání hlavou?" usmál se In jako malé dítě. Ano, ještě pořád nevystřízlivěl.

"Ne? Nechci zmrznout. Jiná dohoda. Ty se zvedneš z prostředku té silnice a já tě u sebe nechám přespat, abys nemusel vylitý jako váza čelit svým rodičům. Co ty na to?" zeptal se Hyunjin a natáhl k Inovi ruku. Tu In s přikývnutím a úsměvem přijal.