Poslední sbohem

První sníh bys měl vidět s někým, koho miluješ

"Hongjoong na moje zprávy vůbec nereaguje," oznámil Hyunjin, když si balil tašku na bruslení a Felixe svěděly prsty, jak moc rád by sevřel brusle v ruce. Jeho přítel nakonec souhlasil, že s Inem na brusle vyrazí a pokusí se vymyslet, jak má blondýn odjet sám Felixovu sestavu. Pořád ho to vytáčelo, ale nic jiného mu nezbývalo. Možná tak připojení se k Felixovi na druhé straně, ale to by se zřejmě stalo ještě větším peklem.

"To se asi dalo čekat. Budeš k němu muset zajet," reagoval Felix, zatímco Hyunjin zapnul tašku a odešel si na balkon zakouřit, než vyrazí.

"Úžasný," odfrkl si Hyunjin. Vážně chtěl Felixovi pomoct, vážně si přál, aby konečně mohl dojít klidu, když mu byl život vyrván z rukou, ale tohle neustálé komandování vyvádějícího z komfortní zóny mu lezlo na nervy.

"Hej, určitě něco ví... I z Jeongina by to toho chtělo vytáhnout více, určitě si musí něco pamatovat, když s ním teď chceš trávit čas," poznamenal Felix, jehož hlas nesl známky jízlivosti.

V tu chvíli si však vzpomněl na to, jak ho Hyunjin namaloval a tvrdil, že ho tak krásného vždy viděl. Nikdy se u Hyunjina nebál, že by koukal po jiných klucích či dívkách, a nikdy ho nenapadlo, že by mu po něm mohl někdo koukat. Ne že by Hyunjin nebyl materiál pro chození, spíš z něj vyzařovala uzavřenost a bavit se s ním bylo obtížnější. Kdyby se Hyun snažil, klidně by se dal považovat za jednoho z nejhezčích kluků v jejich škole.

Felix věřil, že k němu jeho přítel cítí lásku a nepodvedl by ho. Vždyť měl občas problém socializovat se s jejich partou, nezačal by si s někým jiným. Lix, přestože se rád bavil s lidmi a poznával nové lidi, byl věrný a ani by ho nenapadlo někoho nabalovat.

Jenže Lix se již nenacházel mezi živými a nemohl Hyuna nutit, aby zůstal sám, kdyby se něco naskytlo. Nemohl ho nutit, přestože dál stál vedle něj.

*****

"Určitě tu sestavu odjedeš v pohodě," ujišťoval Felix Hyunjina, když spolu stáli před stadionem a čekali na Jeongina, kterého měli přivést rodiče, s nimiž měl In nějaké plány.

"Nevím," povzdechl si starší, přičemž mu z pusy vyšel i malý obláček páry. Docela dost se ochladilo, ale tak co se dalo čekat od začátku prosince.

"Věř mi, bruslíš nádherně, všem vezmeš dech," tvrdil si neoblomně menší z dvojice, kterému docházel jeden z důvodů, proč se tomu Hyun vzpíral. Nikdy nesoutěžil sám. Nikdy vůbec nesoutěžil. Netoužil po všech očích upřené na něj, které studovaly každý jeho sebemenší pohyb, aby našly sebemenší chybu. Nesnášel to. Bál se toho.

S Felixovým nápadem na zúčastnění soutěže souhlasil, protože věděl, že veškerou pozornost přitáhne Lix, který bude zářit jako hvězda na temné obloze. Jako vždycky. A on bude jeho stínem.

"Nemyslím si to. Nelíbí se mi to, Lixi, vůbec se mi to nelíbí," hlesl Hyunjin, třebaže svému příteli věřit chtěl. Chtěl ho obejmout a chtěl se přesvědčit, že všechno bude v pohodě.

Najednou ho něco zastudilo na ruce a na zem se začaly snášet malé vločky. Tančily mezi Hyunjinem a Felixem a pomalu pokrývaly ulice svou bílou přikrývkou, pod kterou by se každý rád zachumlal.

"První sníh roku," usmál se Felix něžně, jako kdyby pokládal na postel kytici růží.

"Je to počasí, Lixi," zaúpěl Hyunjin, protože naprosto přesně věděl, co bude následovat. Následovalo to i minulý rok.

"První sníh bys měl vidět s někým, koho miluješ," pokračoval Felix bez toho, aniž by ho jeho milý rozhodil. Miloval tuhle pověru. Pohled na první sníh chceš sdílet s někým, koho miluješ.