Poslední sbohem

Zlobíš se?

"Máš to tu moc hezké," hlásil Jeongin, když se dopotácel do Hyunjinova bytu.

"Ještě jsem ani nerozsvítil," povzdechl si Hyunjin a drkl do vypínače, takže předsíň zalilo žluté světlo.

"Máš to tu moc hezké!" zopakoval In nadšeně, když mu teda bylo poskytnuto světlo. Neobratně ze sebe sundal boty i bundu, u čehož mu musel Hyunjin asistovat, jinak by si ještě někdo ublížil nebo by bylo někomu ublíženo. Věnoval mu tak víc dotyků než za celou dobu, co se znali.

"Chceš něco k jídlu?" zeptal se Hyun, když Ina odložil na gauči a podíval se do ledničky, kde bohužel nenacházel nic moc.

"Ne, díky, hyung. Ale kdybys tam měl ještě skleničku tam toho dobrého, vůbec bych si nestěžoval," odvětil Jeongin a nemotorně došel až k vysoké postavě čerstvě nabarveného černovláska.

"Ne, nemám. Stejně už si toho měl dost, Ine, když jsi schopný si lehnout na přechod a mluvit o tom, jestli je někdo tichý člověk nebo ne a jestli nese tíhu světa nebo ne." Hyun zakroutil hlavou a otočil se, takže se střetl s temnýma bezednýma očima jeho kamaráda. Byly jiné než ty Felixovi, přestože v sobě měly jiskru. Jenže ta Felixova žhnula, až skoro oslňovala zrak lidí, kteří s ním spojili pohled. Ta Inova se skrývala, vykukovala svou měkkou září a slibovala jakousi útěchu, když svět začne šílet. A Hyunjina až moc fascinovala na to, aby roztrhl oční kontakt.

"Štve tě, že jsem si lehl na silnici?" zajímal se In, přičemž mluvil tichým zastřeným hlasem, přičemž se stále díval do Hyunjinových očí. Věděl, že kdyby mu ty oči pochválil, jeho hyung by se jen ušklíbl. Vsadil se, že nevěří, že i v jeho oku někteří lidé uzří jiskru života.

"Štve? Je to tvůj život, ne můj. Dělej si, co chceš. Jen bys u toho mohl být opatrnější."

"Líbí se mi, že mi konečně nikdo nekecá do života. Měl bys dělat tohle, měl bys dělat tamto." Ani si nevšiml, že se ke svému hyungovi naklonil o něco blíže a mezera mezi nimi se zúžila.

"Věř mi, že tě chápu." Teď se staršího hlas ztišil, jelikož jeho vlastní dech se odrážel od tváří jeho kamaráda. Teprve teď si plně uvědomil, jak je Jeongin hezký, i když mu to spíše našeptával lehce alkoholem ovlivněný mozek, který chtěl jeho přítomnost. Už si na jeho přítomnost až moc zvykl. Zvykl si na jeho velké rty, které se roztahovaly do úsměvu, když ho viděly. Na jeho úzké oči, jež na něj hleděly s náklonností. Na jeho výrazné lícní kosti, které ho vybízely k pohlazení. Očima prolétl celý jeho obličej.

Ale když se to stalo... Když In překonal ty otravné centimetry, jež ho dělily od Hyunjinových rtů, a přitiskl svá ústa na ta jeho, Hyunjin nic neudělal. Nevrátil mu žádný pohyb, žádné pohlazení po lícních kostech, žádné ruce na bocích, žádné přitažení si ho blíže. Jeho jednání Hyuna vykolejilo, nečekal, že se to vážně stane, nečekal, že bude mít Felix pravdu. A teď cítil Inův tlak, jeho hebkost, jeho teplo a tiché přání, ať se stane něco více.

"Sakra, promiň. Já netuším, co to do mě vjelo. Teda. Líbíš se mi, ale prostě. Teda. Felix, jasný, Felix, neměl jsem to dělat. Jsem strašnej," panikařil In, když se odtáhl od svého hyunga, který mu nevrátil absolutně nic, co chtěl. Došlo mu, že tohle podělal - ne, posral - na plné čáře. Jak si mohl myslet, že by mohl líbat někoho, komu nedávno zemřel přítel? Jenže on na to dočista zapomněl a jen chtěl být chvíli šťastný. Alkohol mu vzal zábrany a nemohl přijít na to, proč se domníval, že by mu to mohlo vyjít. Neměl to dělat, neměl. Felix byl i jeho kamarád, tohle se nikdy nemělo stát.

Proto začal vyděšeně couvat s omluvami hrnoucími se z jeho úst. Urychleně vzal dráhu do předsíně, přičemž tak minimálně pětkrát vrazil do stěny či do dveří, z čehož by se daly očekávat i pěkné modřiny.

Hyunjin zůstal jen paralyzovaně stát s prsty na svých rtech. Tak dlouho necítil dotek cizích rtů na těch svých. Inovy rty se zdály jiné než ty Lixovy. Jejich dotyk mu připadal neohrabaný a chutnal po alkoholu a cigaretě.

"Nechci to říkat, ale já jsem říkal, že po tobě jede. Ale tohle říct chci. Pořád jsem tady, Hyunjine," ozval se Felix, který vše viděl.

Bylo to poprvé, co za celou dobu jejich večera promluvil. Poprvé za svůj život poznal, že celou dobu, co byl Hyunjin s Jeonginem, měl mlčet. Ale teď jeho hlas ťal Hyunjinovi do živého masa.

"Felixi, prosím, nech toho. Jsi tu, ale nemůžu se tě dotknout a až tohle skončí, zmizíš a já-," Jeho vlastní hlas ho zradil, snad kvůli tomu, že slyšel hluk z předsíně, jak se Jeongin dal na útěk, aby nemusel čelit důsledkům toho, co provedl.

Nemůžu toho opilého idiota nechat odejít, blesklo Hyunjinovi hlavou a vyrazil do předsíně, u čehož zaryl pohled do země, aby ho Felix tím svým nešvihl jako bičem.

"Ine," oslovil černovláska, který k němu stál zády a snažil se druhou rukou dostat do bundy. Ten ho ignoroval a stále se držel plánu útěku, který mu byl překažen tím, že ho Hyunjin chytil za loket a donutil ho se na něj otočit.

"Ne, promiň, já vím, že jsem to podělal. Teda. Nevím, co mě k tomu vedlo. Prosím, odpusť mi to a nekřič na mě, nebij mě," vzlykl In se slzami na krajíčku, s nimiž se snažil statečně zápasit, no souboj začal prohrávat.

"Nebudu na tebe křičet, Ine, ani tě bít, panebože. Ale nemůžu tě nechat odejít v tomhle stavu," pověděl mu Hyunjin, zatímco cítil, jak Jeongin klesá k zemi a on s ním. Zachytil ho, když se mu podlomila kolena, a posadil se s ním na zem. Nějak přirozeně ho sevřel v náruči a nechal, aby mu jeho slzy smáčely černé triko.

Po chvíli, kdy se In uklidnil a jeho tělo se přestalo otřásat vzlyky, ho Hyunjin zvedl a dovedl ho do své ložnice, kde ho donutil se posadit na postel. Nakázal mu, aby tam počkal, a donesl mu sklenici vody, kterou ho donutil vypít, i přes jeho protesty. Prostě ho chytl za bradu a tvář a kraj sklenice mu nekompromisně přiložil ke rtům.

"Zlobíš se?" kuňkl nervózně mladší, jenž neměl absolutní ponětí, proč se k němu jeho hyung chová po tom všem tak hezky a starostlivě.

"Nezlobím," odpověděl mu Hyun a posadil se vedle něj, až se jejich kolena dotýkala. Věděl, že tímhle celou situaci posere ještě víc, ale nemohl si pomoct. Pohladil ho po tváři, sjel mu na čelist a krk. Pak mu trochu strčil do hrudi, aby si lehl a zavrtěl hlavou na znamení toho, že už Jeongin nemá mluvit a má spát.

"Promiň," zahuhlal Hyunjin do ticha, kde bylo slyšet jen tiché oddechování spícího Ina. Nevěděl, jestli se omlouvá černovláskovi, který mu spal v posteli, nebo černovláskovi, který se na ně díval a ve tváři se mu zračil oceán emocí.