"Nechceš splnit rovnou i můj návrh, že ti pomůžu s řízením?" zeptal se Hyunjin, když se nacházeli tak v půlce cesty od Inova domu. Napadlo ho to spontánně, když viděl, jak mu jeho mladší kamarád kouká pod ruce.
"Vždyť bychom museli k nám pro moje auto a to by byl rozsudek smrti," odmítl Jeongin, přičemž se zadíval z okýnka, jako by se styděl, že ho musí neustále odmítat kvůli takové hovadině.
"Půjčím ti své auto. Ale jen pod podmínkou, že nebudeme nikde podélně parkovat," uchechtl se Hyunjin a zamířil k ne moc využívanému parkovišti, na kterém začínal on sám s ježděním.
In samozřejmě chvíli protestoval, že si znovu nevezme jeho auto na svědomí a že to prostě nejde, ale Hyun ho uklidnil, že bude celou dobu s ním a že mu zatáhne ruční brzdu, když půjde do nejhoršího. Nevěřil však, že by byl In tak špatný řidič, aby mu to auto kompletně oddělal. Netušil kde se v něm ta důvěra bere, ale rozhodl se ji následovat.
Na parkovišti si chlapci vyměnili místa a In si nejdřív klidně kroužil po parkovišti, aby zjistil, jak reaguje spojka a brzdy. Bál se, ale něco ho nutilo do toho jít. Blondýn vedle něj ho znervózňoval, zároveň mu poskytoval zvláštní jistotu, kterou potřeboval. Kdyby věděl, že vzadu sedí Felix s otráveným výrazem, hodně rychle by z toho auta vycouval.
Vydali se na objížďku města a postranních cest. Hyunjin Inovi vysvětloval jako učitel svému žákovi, kdy si má přeřadit a snažil se ho naučit poslouchat motor. Poučoval ho o značkách, o tom, co si kde může a nemůže dovolit. Když to Inovi někde chcíplo, Hyun nevyšiloval, jen mu v klidu řekl, ať si znovu nastartuje a klidně ten motor protúruje, jen aby v té křižovatce nezůstal viset.
"Jsi v pohodě?" zajímal se Hyunjin, když vyjeli z města a před nimi se rozprostírala krásná nefrekventovaná rovná silnice.
"Jo, překvapivě jo. Teda. Ty jsi tak v klidu, ne jako mí rodiče. Ti mi byli schopní říct zastav a jeď v úplně stejnou chvíli," povzdechl si Jeongin, přičemž nespouštěl oči z cesty.
"Aha. Tví rodiče musí být zvláštní," odvětil Hyunjin. Taktéž nespouštěl oči ze silnice.
"Oni jsou... No. Hrozně perfekcionističtí. Všechno musí být dokonalé v přesný čas," osvětlil trochu Jeongin, u čehož trochu více sevřel volant.
"Jo, tak to chápu." Přikývl Hyunjin s myšlenkou na to, jak Felix taky potřeboval mít vše dokonalé v určený čas, žádná zpoždění nebyla tolerována. Třebaže měl Hyunjin pocit, že v jednom kuse za Felixem zaostával.
In raději jejich téma změnil, aby rozpustil chmurnější atmosféru ve voze a bavili se spolu jako staří dobří přátelé, kteří se znají již několik let.
"Opravdu si z té party nic nepamatuješ?" zajímal se Hyunjin, když už jeli zpátky do města. Hyunjin rozhodl, že si zkusí zaparkovat u jednoho obchodu, aby si to procvičil. A nikomu zase nepromáčkl plech.
"Um, ne. Teda. No. Hodně jsem pil, takže jsem byl rád, že jsem se vrátil domů," hlesl In a málem urazil zrcátko, když zatáčel na parkoviště u jednoho z největších obchodů v jejich městě. Hyunjin se raději rozhodl ho nechat na pokoji, tuhle jízdu a parkování chtěl přežít.
"Skvělý. Tak asi už zamíříme na to parkoviště, kde jsem ti to auto dal. Máš to odtamtud kousek domů, takže o tom nikdo nebude vědět," rozhodl Hyunjin, jelikož si všiml, že In z toho parkování má už hodně slušně nervy na pochodu. Bohužel přišel další zkrat a ten spočíval v tom, že vyjíždění z parkoviště bylo do kopce a na semaforu jim padla červená, takže zastavit museli.
"Hyung, já se nerozjedu," zakňučel vystrašeně In. Rozjíždění do kopce se počítala mezi nejhorší noční můry, jaké jeho mozek jenom dokázal vymyslet. Ještě navíc se za něj natěsno napasoval nějaký idiot, takže kdyby to Inovi cuklo dozadu, vjel by do toho druhého auta. Dosti nepříjemná situace.
"Rozjedeš, klid. Spojku do záběru, pusť brzdu, přidej plyn, zvládneš to," uklidňoval ho Hyunjin, přičemž si prohlížel auto za nimi. Fakt už to blíže dát nemohl.
"Ne, já tohle nedám, nerozjedu se, on je moc blízko." Inovi se začínal chvět hlas, jak mu jeho sebevědomí páchalo sebevraždu. Tohle nemůžu zvládnout, jsem neschopnej kretén, panikařil v duchu Jeongin.
"Ine, uklidni se," řekl Hyunjin rázným hlasem. Jestli se mu tam teď In sesype, jako když mu nabořil auto, tak to bude průšvih.
"Hyung, já to nezvládnu," opakoval stále In, až se Hyun rozhodl jednat, protože tušil, že každou další chvílí jim naskočí zelená. Zatáhl Inovi ruční brzdu a nechal si na ní položenou ruku.
"Poslouchej mě, ano? Až padne zelená, rozjedeš se jako po rovině, jasné? Jako kdyby si stál rovně, rozumíš mi? Budeš pouštět spojku a přidávat plyn. Budu ti pouštět ručku a bude to v pořádku," naléhal Hyunjin, plně stále věřil, že to černovlásek zvládne.
"Rozumím. Ale bojím se," přiznal zahanbeně Jeongin, zatímco se vážně snažil uklidnil a připravit se na to, co mu Hyun říkal. Nemůže ho přeci zklamat, už se před ním ponížil dostatečně.
"Klid, věř mi," stihl ještě Hyunjin říct, než přišel ten okamžik, kdy se In musel rozjet. Což se mu nakonec díky Hyunjinově pomoci s ruční brzdou povedlo.
"Vidíš, zvládl jsi to," usmál se Hyunjin, když bez nehody dojeli až na konečný bod jejich cesty. Oba dva si vystoupili a Jeongin se konečně mohl nadechnout. Ne že by se mu taky chtělo trochu zvracet, ale musel to ještě chvíli vydržet. Komu by se taky zvracet nechtělo, když tu jízdu kompletně podělal a ještě málem zaparkoval na nějakém chodci, protože si ho nevšiml.
"Zvládl jsem to jen díky tobě. Moc děkuju, hyung, jsi skvělej," sypal ze sebe Jeongin pochvaly a chtěl se mu vrhnout kolem krku, ovšem se zarazil a jako první se zeptal na svolení.
"Můžeš," souhlasil po půl minutě rozmýšlení blondýn a přivinul si mladšího kamaráda do náruče, přičemž mu In zabořil hlavu do krku, až cítil jeho teplý dech šimrajícího na jemné kůži.
Jako by jím v jeden moment projel elektrický proud, který zasáhl snad každou buňku v jeho těle. V tenhle okamžik si uvědomil, že tohle by se už nedalo popsat jako normální rychlé kamarádské objetí mezi dvěma kluky. Tohle bylo delší a přišlo mu i... Intimnější. Z jakési důvodu.
"Ještě jednou děkuji, doufám, že si to někdy zopakujeme. Měj se hezky," rozloučil se Jeongin s úsměvem a vydal se domů. Jeho srdce změklo z toho, jak dlouho mu bylo dovoleno objímat Hyunjina.
Blondýn si sedl na místo řidiče a moc nevnímal, že se vedle něj vepředu zjevil Felix. Skoro by zapomněl, že celou cestu absolvoval s nimi.
"Takže... Ode dneška děláme taxíka a autoškolu Jeonginovi? A objímacího plyšáka taky?" optal se s lehčí jízlivostí v hlase Felix, jenž moc dobře viděl, jak se k němu In má. Teď už se nenechal mýlit, Jeongin mu po něm koukal.
"Nech toho, Lixi. Pořád tvrdíš, jak mám začít být milý na lidi, tak to dělám," bránil se Hyunjin a rozjel se. Navzdory tomu jeho jedna část cítila, že v tom možná bude více.
"Hm. Hej, kam jedeme? Odbočku k tobě jsi přejel," zajímal se černovlásek, když míjeli křižovatku, na níž měli jet doprava.
"Jedeme k Hongjoongovi. Už nemám trpělivost na jeho ignorování. Jinak to nevyřešíme," vysvětlil mu Hyunjin a pevně sevřel volant. Věřil, že Hongjoong něco skrývá, věřil, že mu pomůže zjistit, co se stalo. Případně ho odhalí jako vraha.
ČTEŠ
Poslední sbohem
Fanfiction"Luč se se svými nejbližšími, jako kdyby to bylo naposledy." Tak se to říká a tak by se to mělo dělat. Většina lidí to však nedělá, jelikož žijeme v uspěchaném a internetem propojeném světě, kde ťukneme do klávesnice a mluvíme s člověkem, který je n...
