Poslední sbohem

Jen se mě snaží chránit, i když už jsem po smrti

Zanedlouho o další smrti mluvila celá fakulta a Hyunjin prožíval velice nepříjemné déjà vu. Soucitné a zkoumavé pohledy se sice zaměřovaly na blízké kamarády zesnulé Matsui Mieko, ale i tak se mu občas udělalo nevolno.

Mieko byla původem Japonka, která toužila zasvětit svůj život korejskému jazyku a kultuře, jak se dozvěděl od Minha, se kterým spolupracovala na korekturách hned v několika odborných časopisech. Prý by se dala přirovnat k neřízené střele zrovna jako Felix. Byla oheň, který ozařoval vše, co mohl. Zároveň s ní však bylo velice těžké vyjít, když nebylo po jejím.

Od Wooyounga se zase dozvěděl, co se povídá, že se stalo. Pravděpodobně šla opilá z plesu a buď se sama rozhodla, že si vyleze na okraj kašny, nebo ji k tomu někdo vyhecoval. Jenže ji podklouzla noha, praštila se do hlavy, ztratila vědomí a utopila se. Nebo ji zabil ten pád. Každopádně to klasifikovali jako další nehodu opilého studenta. Ačkoliv... Detektivové se jejích přátel a příbuzných vyptávali více, než když se jednalo o Felixe. Zřejmě to až tak jistá nehoda nebyla.

"Myslíš na to, na co myslím já?" zeptal se Felix, když seděl s Hyunjinem v autě před fakultou. Čekali na Chana, který Hyuna poprosil, jestli by ho nehodil domů. Ráno mu totiž nenastartovalo auto a on si dnes vyzvedával asi tři tlusté knížky z knihovny, tak to s sebou nechtěl tahat autobusem a pěšky.

"Jestli teď ta Mieko taky straší svého přítele, aby jí pomohl najít jejího vraha?" opáčil se Hyun a pozoroval lidi, jak se pomalu trousí z fakulty.

"Je to moc nehod za sebou. Pokaždé na nějaké fakultní akci. Pokaždé je to opilý student nebo studentka a neopatrnost. Něco v tom musí být. Někdo v tom musí být. Jestli k tomu tu holku někdo vyhecoval, proč ji pak nepomohl? Proč by tam sama lezla, když nikdo nebyl kolem? Podle mě v tom je někdo další. Ať už můj vrah... Nebo další," spekuloval Felix dál. Už když se to dozvěděl, tak se ptal svého strážného anděla, jestli může kontaktovat další duše zbloudilých na druhé straně. Kdyby se mohl zeptat, jestli je také odsouzena k hledání... Bohužel mu jeho anděl sdělil, že je to nemožné. Každá ze zbloudilých duší je odsouzena k samotě.

"Jenže na takových akcích se nehody stávají. Někdo ji vyhecoval, ona spadla a ten někdo se lekl a utekl. A teď se někde užírá vinou. Kdybys mi neřekl, že tě někdo zabil, taky bych si myslel, že to byla nehoda. Tohle nehoda opravdu být mohla," odvětil starší a sledoval Chana s plátěnou taškou přes jedno rameno a sportovní taškou přes druhé.

Chan k němu naskočil do auta a hodil si obě dvě tašky na zadní sedadlo, kam se přesunul i Lix, aby Chanovi udělal místo. Tomu místo udělal i rád, ne jako Jeonginovi.

Tak v půli cesty, po proběhnutí normální konverzace o škole, se Chan nervózně ošil a začal téma, které Hyunjin od něj nečekal.

"Hej, Hyune... Zeptám se tě prostě napřímo. Začínáš si něco s Jeonginem?" vypravil ze sebe Chan, ačkoliv pohled měl přikovaný k silnici před sebou.

"Co?" vyhrkl Hyunjin, ale on svůj pohled na chvíli k hnědovláskovi stočil.

"Prostě se tě ptám. Protože... Sakra, Hyunjine, není to ani půl roku, co Felix," utnul větu před slovem zemřel, jako by se toho slova bál. "A ty si začneš s Inem?"

"Proč tě to napadlo?" nechápal Hyunjin a ve zpětném zrcátku se vyděšeně podíval na Felixe. Není přece možné, aby to nějak věděl. Jen spolu trávili čas, to neznamenalo automaticky zalíbení.

"Já mu nic neřekl," bránil se Felix se zdviženýma rukama.

"San mi něco naznačil. Že u tebe často přespává. Že se smutek dá překonat různými cestami. Fakt ti přijde takhle cesta normální?" Takže ten proradnej San si na něm začne vylévat své mindráky a bude proti němu poštvávat jeho kamarády? To mu Hyunjin nedaruje, tohle přehnal.

Felix nechápal, proč to San vytáhl teď. Dával si na Hyunjina a jeho vyptávání už nějakou dobu pozor... Možná ještě přitvrdil, když se s Wooyoungem pohádal.

"Chane, jsi můj kamarád, ale do tohohle ti nic není. Jeongin je taky můj kamarád, nechápu, že něco takového řešíme," odpověděl Hyunjin, přičemž se snažil znít naprosto uvolněně a v klidu. Jenže cítil teplo Inova těla, své rty proti jeho, šimrání jeho dechu.

"Jen jsem ti chtěl říct, abys nedělal zatracený blbosti, Hyunjine, jo? O nic jiného mi nejde."

Hyunjin měl pocit, že tímhle ho Chan navždy odsoudil k věčnému zatracení jako zbloudilou duši. Asi se opravdu bude od Jeongina chvíli držet dál, o podobné výstupy neměl zájem.

"Jo. Stejně mám v plánu umřít sám, takže se nemusíš obávat. Jsme tu," oznámil Hyunjin a zastavil u Chanova domu, u čehož pokynul Chanovi, aby si vystoupil. Nestál o žádnou další jeho poučku nebo názor. Felixovi se omluvil, slíbil, že si s Inem nezačne, dokud nedojde klidu, svěřil se mu se svou minulostí, otevřel se mu a dal mu prostor, aby ho bodnul do obnaženého srdce... Co má ještě víc udělat, aby mu ten zpropadený vesmír odpustil?

"Tak jsem to nemyslel," hlesl Chan, přesto vystoupil bez dalšího slova kromě skromného děkuji. Hyunjinův pohled ho přinutil vzít si urychleně všechny své věci a vydal se vstříc domovu.

Hyunjin se rozjel rovnou domů, kde si na balkoně zapálil, v kuchyni si uvařil zelený čaj s meruňkou a v obýváku zapálil další skořicovou svíčku.

"Takže... Plán zní?" optal se Felix, načež si Hyun rozpustil vlasy z culíku, prohrábl si je a zase si je svázal.

"Plán? Nevím. Hodíme si nohy nahoru a dáme si panáka? A pak se za tebou vydám na druhou stranu," uchechtl se Hyunjin a opravdu se položil na gauč a nohy položil nahoru.

Felix chápal, proč to říkal. On sám se přistihl, že je na Chana pyšný, když mu mezi řádky řekl, že u něj Hyun skončil, pokud si s Inem začne. Jenže... Našel takové slovo, kterému se říká sebereflexe. Už si nepřál to Hyunjinovi vrátit, už si asi jen přál, aby to všechno dobře dopadlo.

"Hele... Na Chana nemysli. Jen se mě snaží chránit, i když už jsem po smrti. Chci, abys byl šťastný a já ti už nic dát nemůžu. Navíc k tobě se In svým způsobem hodí," doloval ze sebe Felix. Věděl, že mu tak trochu lže, ale co měl v tu chvíli dělat? Nutit ho, aby mu byl věrný až do konce věků. Nutit ho čekat rok, než si zkusí začít s někým novým? Ještě k tomu s jeho polámanou důvěrou k lidem? Bylo mu z toho smutno.

"Nech toho. Máme na krku tohle, další možná nehodu/vraždu a Zimní soutěž. Musíme vyslechnout Mingiho, možná by to chtělo Changbina víc přitlačit ke zdi, možná bych měl dát pěstí Sanovi. Proč toho za poslední měsíce dělám víc, než jsem dělal za celej svůj život?" stěžoval si Hyunjin a zakryl si oči dlaní. Neměl s tou soutěží vůbec souhlasit.

"Zítra je středa, takže oběd s Chanem, Woo a Sanem. Sanovi asi vysvětlím, aby nestrkal nos do mých věcí a Woo bude mít třeba víc informací o té Mieko. Po obědě zamířím na stadion, kde si zopakuju sestavu na tu soutěž, která je asi nejblíž. Když se mi podaří během dne někde chytit Mingiho, tak s ním hodím řeč, kdy spolu uděláme tu prezentaci a nenápadně se budu vyptávat. Stejně si musíme být jistí a musíme mít důkaz. A já si momentálně nejsem jistý vůbec ničím."