Poslední sbohem

Ten, kdo se první rozloučí

Prudký náraz do vody, jež se zdála tvrdá jako beton. Hyunjina pohltil chlad, ačkoliv bolest spalovala jeho nitro. Zima se do něj intenzivně zařezávala, přetěžovala všechny jeho nervové pochody, ochromovala všechny svaly. Žádné myšlenky, žádné promítání celého života před očima, žádné nejdůležitější momenty... Pouze čirý strach a němá prosba o život.

Nestihl se rozloučit s nikým. Ale kdo by o jeho sbohem vlastně stál? Možná jeho přátelé. Jeho rodina rozhodně ne. Uzavře se jeho smrt jako nehoda stejně jako ta Felixova? Bude odsouzen k tomu být navždy duchem? Bude doufat, že toho psychopata Mingiho někdy chytí a on bude osvobozen?

Část jeho srdce svou smrt přijala s klidem. Je logické, že to takhle skončilo, mělo to takhle skončit. Jemu nebylo souzeno žít dál. Brzy nebude bolest, ani smutek, ani vzpomínky na Felixův úsměv a na Jeonginovy oči. Žádné buzení se uprostřed noci a zoufalé lapání po dechu, který mu jeho otec před lety odepřel. Žádný Wooyoungův smích. Žádná skoro až mateřská podpora od Chana. Žádné nervy ohledně zkoušek a školy. Už nebude nic než čirý klid.

Nacházel se ve stavu beztíže, třebaže ho veškeré jeho bytí stahovalo do bezedných hlubin. Puls se zpomaloval, jeho srdce to vzdávalo, mozek byl paralyzovaný. Nedokázal sám sebe udržet naživu.

Zničehonic pocítil stisk ruky na své dlani a sevřené prsty kolem svého zápěstí. Nějaká síla ho táhla vzhůru, až se mu obličej ocitl nad vodou a jeho oči rozmrkávaly vodu, aby uzřely Felixe, který mu stále držel paži.

Lix stál po pas v černé vodě daleko od kraje, který se pyšnil bílým pískem, v němž zářily dvě světla lidské velikosti. Neměl slova na to, aby popsal prostor, ve kterém se nacházel.

"Já jsem umřel?" šeptl Hyunjin nevěřícně, zatímco se díval do Felixových očí, které se třpytily jako nikdy předtím, jako nejjasnější hvězda, která dovede každého domů.

"Ne. Teda... Technicky ano, ale vrátíš se zpátky mezi živé. Jen nemáme tolik času, kolik bych si přál," vysvětlil Felix a natáhl se k jeho obličeji, aby setřel pár kapek vody z Hyunjinovy krásné tváře.

"Já tě cítím," vydechl Hyunjin a sevřel jeho prsty ve své dlani. "Můžu se tě dotknout."

"Ano. Nebudu ti vysvětlovat, kde jsi. Někde mezi životem a smrtí. Ale dokázal jsi to, hyung, zachránil jsi mě. Nebo spíš mou duši. Vyřešil jsi to, hyung," vyjekl Felix a skočil mu kolem krku, až zčeřil vodu kolem nich.

"Mingi," hlesl Hyunjin, načež se hned vzpamatoval a pevně sevřel Felixův úzký pas. Zapomněl, jaké je to stvoření objímat. Kousek se od sebe odtáhli, jen aby k sobě přitiskli své rty, které započaly své závěrečné jednání. Líbali se tak, jak by se na konci líbat mělo. Byl tohle jejich šťastný konec?

"Ty pláčeš?" zašeptal Felix do černovláskových rtů, když ucítil slanost jejich polibku.

"Asi to tak bude," přisvědčil Hyunjin a setřel si kapičky z tváří.

"To je snad poprvé, co tě vidím brečet. Škoda, že to nemůžu nikomu říct, byla by to historka roku," zasmál se Felix, přičemž ho jeho milovaný stále svíral v náruči jako nejvzácnější poklad.

"Myslím, že tohle celé by byla historka roku, ty drbno," usadil ho Hyunjin a zavrtěl hlavou. Historka, která nikdy nespatří světlo světa. Jinak by Hyunjin spatřil světla psychiatrie.

"Děkuju, hyung, děkuju. Teď už můžu odejít," sdělil Felix a ohlédl se za sebe na bílý písek.

"Budeš mi chybět, Lixi. Ani nevíš, jak zkurveně zatraceně moc. Už jsem si nějak zvykl, že tě mám pořád za prdelí," vzlykl Hyunjin a zastrčil mu pramen černých vlasů za ucho.

"Za pěknou prdelí, jestli můžu dodat. Aspoň si užiješ trochu toho ticha. Jo, abych nezapomněl... Rozcházím se s tebou," prohlásil Felix s odhodlaně vztyčenou hlavou.

"Cože?" zamrkal překvapeně Hyunjin.

"Teď si můžeš oficiálně začít s Jeonginem. A být... Šťastný. Prosím, buď šťastný," prosil Felix a došlo mu, že cítí absolutní klid ohledně toho, že kluk, kterého miloval, bude žít s někým jiným. Cítil klid ohledně Ina. Nakonec si oddechl, že se jeho přítel nezamiloval do vraha.

"Dobře, děkuju. Ještě nějaké přání?" uchechtl se Hyunjin, ačkoliv se spíš zalknul vlastním vzlykem.

"Jo. Nezapomeň na mě."

"To bych nikdy neudělal," odpřisáhl Hyunjin a pohladil svého teď už bývalého přítele po tváři. Po těch jeho pihách, ve kterých se chtěl ztratit už navždy.

"A přestaň kouřit. A pálit si předloktí. Neubližuj si," pokračoval Felix, u čehož si uvědomil, že už musí nechat Hyunjina jít. On měl dál žít, ačkoliv měl se smrtí tu čest již tolikrát. Další své přání nevyslovil nahlas, ale přál si ho nejusilovněji. Aby se poslední láska jeho života nějakou chvíli se smrtí nesetkala.

"Fajn, pokusím se ti to splnit."

Chvíli mezi nimi zavládlo ticho, protože ani jeden nechtěl být ten, kdo jejich poslední chvíli ukončí. Ten, kdo se první rozloučí.

"Budeš v pořádku?" zeptal se Hyunjin s pohledem na dvě zářící postavy.

"Ano, budu. Konečně se můžu vydat na svou další cestu. Takže... Asi sbohem," usmál se jemně Felix, jelikož cítil, že to takhle má být.

"Takže tohle je poslední sbohem?"

"Ano. A tentokrát jsme to udělali správně," potvrdil Felix a naposledy toho nádherného kluka objal a snažně doufal, že Hyunjinova duše si v tom krutém světě povede dobře.

"Vždycky tě budu milovat. Svým způsobem," podotknul ještě Hyunjin, když od něj Lix poodstoupil a dlaně položil na Hyunjinův hrudník.

"Já tebe taky, hyung," usmál se něžně Felix a vší silou strčil do Hyunova hrudníku, aby jeho milý spadl zpátky do vody. Ta se za ním uzavřela jako černý led a Felix byl připraven odejít tam, kam jeho duše patřila.