Poslední sbohem

Počkej, ty mě slyšíš?

Do pár dní o tom věděla celá univerzita. Každý student, byť Felixe neznal, každý doktor, docent, profesor, který chodil vyučovat jen jeden den v týdnu a Lixe nikdy neučil, to věděl. Zemřel Lee Felix, student druhého ročníku učitelství korejštiny s vynikajícím prospěchem a pomocný organizátor akcí a adaptačních kurzů. Kluk, který všem se vším pomohl, kdykoliv cokoliv vysvětlil a vždy vyzařoval pozitivní energii.

Za pár dní s Hyunjinem a dalšími mluvili policisté, kteří řešili Lixovo úmrtí. Vyslýchali i jeho rodinu. Nakonec to uzavřeli jako nehodu - opilý student se zatoulal do lesa k lomu, nedával pozor, zakopl a spadl.

Spoustu lidí si však myslelo, že sluníčko Felix spáchal sebevraždu a to především díky Wooyoungovým slovům, že mu Lix řekl, že už toho má plné zuby a nechce žít. Také kvůli jeho zprávě rodičům, kterou zmínil Chan, v níž pihatý klučina psal, že je má rád.

Až tak za týden vám dojde, že je ten člověk opravdu pryč. Žádné zprávy o tom, kam se půjde na oběd. Žádné telefonáty, jestli může Felix zůstat u Hyunjina v bytě. Žádné diskutování o výkladu v hodině nad dobrým čajem či kafíčkem. Žádná koala, která by se na Hyunjina neustále lepila. Žádné zpívání ve sprše. Žádné teplé polibky nebo Lixovo pružné tělo, které vždy zabralo celý jeho gauč.

Všichni kolem Hyunjina chodili po špičkách, šeptali si, když si mysleli, že je nevidí a otáčeli se za ním. Blondýn je však ignoroval a jen si odtrpěl hodiny s prázdným místem vedle sebe.

Občas se snažil Chan něco dělat, rozptýlit ho. Pravdou zůstával fakt, že i hnědovláskovo srdce to rozervalo vedví. Občas přišel Wooyoung a mluvil, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Minho s Jisungem většinou jen mlčeli. Hongjoong se ve škole vůbec neukázal a prý ignoroval veškerou snahu o konverzaci, o kterou se Woo snažil.

Na nějaké bruslení Hyunjin naprosto zapomněl. Raději vždy hned po škole zamířil domů, uvařil si zelený čaj s meruňkou, mezitím si na balkoně zapálil, posadil se na gauč, vzal do rukou skicák a tužku a začal kreslit.

Tahle opakující se rutina ho držela v normálním chodu bez toho, aniž by zaškobrtl nebo musel znovu využít celého prášku na spaní. Teď už dodržoval předepsanou půlku, přesto si pod jeho černýma očima našly své místo tmavé kruhy a neklidný spánek zanechal podpis na jeho hezké tváři.

Už necelý měsíc se každý z Felixových blízkých vyrovnával s danou situací po svém. Někteří na tom byli lépe, někteří hůře. Hyunjin se uzavřel sám do sebe ještě víc než kdy dřív. Schovával se ve své skořápce, kterou odmítal opustit a cítil miniaturní úlevu, když se mu ji jeho přátelé přestali pokoušet rozbíjet.

Momentálně seděl na gauči ve studený listopadový páteční večer nad rozsvícenou skořicovou svíčkou, se zapnutou televizí a blikající žárovkou jako o život. Nijak neměl zájem přerušující se světlo řešit. Ani moc nevnímal ubíhající film, jen kousal svůj kimbap a čekal, až plamínek svíčky roztaví vosk do kapalné formy. Počítalo se to mezi jeho zlozvyky. Namočit si bříško prstu do ne úplně horkého vosku a sledovat, jak mu směs na prstu tuhne a pak ji sloupnout. Divné, ale aspoň mu to neničilo plíce jako cigarety.

Dneska však nepočkal tak dlouho, aby horký vosk trochu vychladl, takže když svíčku sfoukl a vložil prostředníček do vosku, zkřivil obličej bolestí. Navzdory tomu neucukl.

"Už zase to děláš," ozval se zničehonic hluboký hlas. Hyunjin sebou leknutím trhnul, až převrhl celou sklenici se svíčkou, takže mu vosk ještě více popálil ruku.

"Kurva," vyjekl Hyun, když se rozhlédl, odkud ten hlas přišel. Vždyť žil sám. Navíc ten hlas zněl povědomě, až moc připomínal ten Felixův. O to větší infarkt měl, když opravdu uviděl Felixe stát vedle sedačky.

"Počkej, ty mě slyšíš?" zeptal se překvapeně Felix, který v tu chvíli vypadal ještě zmateněji než blondýn.

"Co to?" nenacházel slova Hyunjin, zatímco si mnul zraněnou ruku.

"Ty mě slyšíš a vidíš? Konečně, někdo!" vypískl nadšením Felix a přiblížil se k dost zděšenému Hyunovi.

"Zbláznil jsem se. Já se úplně normálně zbláznil, jsem magor," vydechl rozhozeně Hyunjin, zatímco chtěl praštit hlavou o zeď, aby se vzpamatoval. Nemohl před ním stát jeho přítel, živý a ve stejném oblečení, jaké měl na sobě na Hongjoongově party - černé kalhoty a bílou košili. Jeho mysl si s ním jen velice ošklivě hrála.

"Magor možná jsi, ale nezbláznil ses. Jsem tady. Vážně jsem tady. A potřebuju tvou pomoc," vyřkl Felix.

"Pomoc? Spáchal jsi sebevraždu," vysvětloval mu Hyunjin, jako kdyby to nebyl pouhý výtvor jeho mozku, jenž se až moc dlouho utápěl v depresích a bezútěšné samotě.

"Ne, někdo mě zabil," odporoval mu Felix a posadil se vedle něj, díky čemuž se vyšší z dvojice odsunul tak moc, že spadl na zem.

"Byla to nehoda. Spadl jsi ze skály," trval si na svém starší. Proč že to vysvětloval své halucinaci, že neexistuje?

"Tak znovu. Ne. Žádná sebevražda, žádná nehoda. Hyung, poslouchej mě. Umřel jsem, někdo mě zabil. To je to jediné, co vím. Jinak si z toho večeru nepamatuji absolutně nic. A to, že jsem tě poslal domů. Jsi jediný, kdo mě vidí a slyší. Proto mi musíš pomoct zjistit, kdo mě zabil. Jinak nemůžu dojít klidu. Teda tak to můj anděl strážný říkal," povídal mu Lix pomalu a tak snažně doufal, že to jeho přítel pochopí a pomůže mu. Už mu z toho, že je neviditelným duchem, docela hrabalo. No jo, problémy duchů, však to znáte.

"Strážný anděl?" nechápal vyjukaný Hyunjin a začínal se poposedáním oddalovat od té věci, co vypadala jako jeho zesnulý přítel. Docela ho překvapovalo, co dokázala jeho hlava vymyslet, aby ho ještě více potrápila.

"To je na delší vyprávění. Hyung, prosím, musíš mi pomoct," žadonil dál Felix. Bohužel mu začalo docházet, že mu jeho hyung ani v nejmenším nevěří a myslí si, že jo to jen výplod jeho splašené fantazie.

"Ne, ne, ne, přeskočilo mi," zamumlal Hyunjin, zvedl se a rázným krokem se vydal ke dřezu, kde si nalil vodu, a zamířil do ložnice. Popadl tu malou roztomilou lahvičku s prášky, které přinášely jistý spánek. Teď už ty tabletky neschovával ve stolku, teď už je měl připravené, aby si je mohl vzít kdykoliv.

"Ne, hyung, nedělej to, prosím," snažil se ho zarazit Lix, který se u blondýna objevil a sledoval, jak si do úst vkládá celý prášek. Hyunjin ho naprosto ignoroval a zachumlal se do peřiny až po bradu.

"Tak se uvidíme ráno, hyung," povzdechl si černovlásek, když Hyunjin usnul a jemně mu pohladil vlasy. Necítil však vůbec nic - žádnou hebkost, na kterou byl zvyklý. Prostě nic.