"Jak vlastně poznáme, že máme toho pravého? Myslíš, že se nám jen tak někdo zničehonic přizná? Hej, jo, bro, zabil jsem ti přítele a nejoblíbenějšího kluka školy a nikomu o tom neřekl, cože máme vypracovat na seminář za úkol? To nikdo neřekne," polemizoval Hyunjin.
"Strážný anděl říkal, že to bude, až ani jeden z nás nebude mít sebemenší pochybnosti, že je to ten, koho hledáme. Nějaký důkaz by to chtělo. Napadlo mě, že ten někdo u sebe může mít můj mobil. Policie ho nikde nenašla, moje rodina ho nemá... Takže je možné, že ho má náš viník," rozebíral danou možnost Felix, přičemž ho děsilo vědomí, že má někdo jeho miláčka. S jeho historií prohlížení. Nevymazanou historií prohlížení. A hlavně necenzurované chaty s Wooyoungem.
"Ještě mi řekni, že budu muset prohledávat pokoje všech podezřelých a stočím to do příkopu," řekl blondýn a zaparkoval před Hongjoongovým domem. Na stejném místě jako tenkrát, kdy se stala ta hrozná událost. Teď jeho dům nezdobily hororové dekorace, přesto se Hyunjin cítil víc v hororu než tu noc. Svíral ho špatný pocit, že tady naposledy viděl Felixe naživu a dýchajícího. Nejraději by si zapálil cigaretu, ale věděl, že kouřit před domem kluka, který s nikým nemluví, ale vy ho jdete donutit mluvit, není zrovna nejlepší nápad.
Dveře otevřel oproti Hyunovi menší pán, který byl pochopitelně zmaten, co je Hyunjin zač. Ve chvíli, kdy mu Hyun řekl, že je Hongjoongův kamarád a že by ho rád viděl, se starší pán v modrém svetru usmál a odstoupil od dveří, aby blondýn mohl projít.
"Jsem rád, že se za ním někdo zastavil. V poslední době na tom není vůbec dobře, třeba mu jeho kamarád ze školy udělá radost," mrmlal si zřejmě Hongjoonogův postraší otec pod vousy, přičemž Hyunjin neměl nejmenší ponětí, jestli to bylo na něj a očekává se od něj nějaká reakce.
"Běž po schodech nahoru, dveře přímo proti tobě na konci chodby," podával instrukce Hoongjoongův otec, u čehož si už Hyunjin byl jistý, že je to na něj. Vystoupal tedy po schodech a po zaklepání na určené dveře z vstoupil.
"Nemám hlad tati, díky," houkl Hongjoong z postele, na které ležel v černé mikině a šedých teplácích a četl si knížku. V jeho pokoji byl snad větší bordel, než jaký měl Hyunjin v hlavě, a rozhodně by to chtělo vyvětrat.
Když se nic neozvalo nazpátek, chlapec s černými odrosty na zrzavých vlasech zvedl hlavu, aby se podíval, proč jeho otec neodpovídá.
Hyunjin nedokázal rozeznat, jaké emoce se jeho kamarádovi přehnaly přes obličej, ale pozitivní se zrovna nezdály. Nečekal ho, nečekal, že se někdo zjeví v jeho pokoji bez jeho souhlasu, když tak pečivě už několik týdnů s nikým neudržuje kontakt.
"Co tady děláš?" zeptal se bezbarvým hlasem, jaký se očekával u mrtvoly ve stádiu rozkladu. Ehm, ne u Lixe, ten občas překypoval až moc velkou energií na někoho, kdo byl už dlouhých několik týdnů po smrti.
"Chci s tebou mluvit, ignoruješ mé zprávy," odvětil Hyunjin, zatímco stále stál u jeho dveří, které za sebou zavřel. Sednout si mu přišlo moc troufalé i na něj.
"Pokud ti to bude útěchou, nemluvím s nikým," odpověděl Hongjoong a promnul si unavené oči, které neudržel v noci zavřené více jak tři hodiny v kuse. Nevypadal zrovna zdravě. Rty měl popraskané jako suchou zem. Pod očima se usídlily tmavé kruhy, které vypadaly, jako by mu dal někdo hodně dobře mířenou pěstí. Jeho energie, se kterou je zval před měsícem na největší party roku, se vytratila společně s jeho chutí k životu.
"Nebude mi to útěchou. Útěchou mi bude, až začneš mluvit. Proč všechny ignoruješ?" vrátil mu to Hyunjin a konečně se posadil na židli u psacího stolu, který se nacházel kousek od dveří.
ČTEŠ
Poslední sbohem
Fanfiction"Luč se se svými nejbližšími, jako kdyby to bylo naposledy." Tak se to říká a tak by se to mělo dělat. Většina lidí to však nedělá, jelikož žijeme v uspěchaném a internetem propojeném světě, kde ťukneme do klávesnice a mluvíme s člověkem, který je n...
