Horská chata

5.12.

"Dobré ráno a tvá káva . . . nebo tvá káva a dobré ráno, vyber si." pokrčila jsem rameny a postavila hrneček před Adriena. 
"Dík." pípnul a hned se na něj vrhl. 

Prázdný talíř se spolu se mnou přesunul do kuchyně, kde na mě už čekal Luko a Nino s ovesnou kaší. Vzhledem k tomu, kolik přes noc napadalo sněhu bylo jasné, že nás spolu s ostatními čeká odklízení areálu a kontrola sjezdovek. Po snídani a oblečená jsem přišla do Lukova pokoje. Seděl na posteli a chystal se obléknout tričko. Jen jsem zavřela a opřela se zády o dveře.

"Copak, dostala si chuť se kouknout?" zasmál se.
"Možná." ušklíbla jsem se a odlepila od dveří.

Skočila jsem k němu a shodila ho tak, že jsem na něm obkročmo seděla. Jeho oči byly vždycky tak krásné, plné upřímnosti a lásky. Ani nevím co mě k němu tak táhlo, ale dost velký podíl mimo skoro veškerého tráveného času spolu mělo jeho tělo. Sklonila jsem se k jeho krku a přitiskla své rty na jeho horkou kůži. Pomalu přes hruď jsem ústy putovala až k jeho břichu na jeho vypracované svaly. Zrovna jsem líbala poslední, každý z těch šesti jsme si vychutnala. Luko nás otočil a chtěl mě políbit na rty, když někdo zaklepal. 

Adrien

Káva mi zvedla náladu a než jsem se stačil víc rozmluvit byla pryč. Stále mi leželo v hlavě jak s tím klukem odjela a pak nesla to bezvládné dítě do toho domu. Při příjezdu jsem si myslel, že je jen podrž taška, pak pomocná síla v kuchyni a včera se z ní vyklubala horská záchranka. Tohle bylo na mě už trochu moc. Myslel jsem si, že jí mám předčtenou od prvního pohledu a ono ne?! Za ty tři dny mě překvapila tak, že jsem toužil jí poznat víc. Protože pokud je tu nějaká zábava, je to s ní a její prořízlou pusou. Dnes žádné focení nebylo, kvůli včerejší sněhové bouři, tak jsem se skoro celé dopoledne i odpoledne dost nudil. Nechtělo se mi jít do té zimy, ale nakonec jsem se přemohl, když přestala fungovat Wi-Fi. Tedy spíš Nathali mi jí nechala vypnout, abych vylezl z postele a nadýchal se aspoň chvilku čerstvého vzduchu. 

"Tady je zima." zachumlal jsem se víc do nejteplejší zimní bundy. 

Vyšel jsem před hotel a rozhodl se jít podívat z druhé strany, odkud jsem slyšel štěkot psů. Nebudeme si nic nalhávat, dvakrát jsem si málem rozbil držku a jednou si vyválel zadek ve sněhu. 

"Dělej a pojď do mě." uslyšel jsem dívčí křik a následný pískot. 

Běhalo tady dokola asi patnáct psů a mezi nimi černovláska a dva kluci. Všude tady lítal sníh a sněhové koule. Vůbec nebyli tak oblečení jako já, bundy i mikiny se váleli po sněhu vedle helem. Honili se mezi dvoumi skútry a na nic nebrali ohled. 

"Mám tě." zakřičel Nino a podkopl dívce nohy. 

Ta samozřejmě padala k zemi, když hodila sněhovou kouli, kterou sejmula Luku. V poslední chvíli to vybrala a udělala na rukách stojku, ze které se následně most a vyšvihla se na nohy. 

"To ti nedaruju." otočila se a, když jí Nino doběhl shodila ho na zem. 
"A teď tě mám já." vyplázla na ležícího kluka jazyk.
"Sni dál, pusinko." skočil po ní Luko a všichni tři se po sobě váleli ve sněhu. 

Jejich smích zaplnil okolí a to jak se prali v tom sněhu. Docela mi z toho cukaly koutky. Záviděl jsem jim, tohle jsem nikdy nezažil. Otec mi kamarády nedovoloval, když jsem byl malý. Vypadali tak uvolněně a naladěně, že jsem raději začal couvat, abych je nerušil. V tom na mě jeden ze psů zavrčel. Smích ustal a všichni tři koukali mým směrem.

"Nehýbej se." zašeptala černovláska a pomalu se začala zvedat ze země.
"Adriene." napomenul mě Nino, když jsem strachy cukl.
"Nic ti neudělá." pes vrčel čím dál tím víc a ty zuby vypadaly hrozivě.