Horská chata

10.1.

Včerejší nocí se údolím prohnala silná sněhová bouře. Bílý poprašek nechal zmizet veškeré stopy, které tu zanechal člověk. Všude jen zářivá bílá, chlad a stopy psů. Tikki si hrála s Plagem a ostatní běhali až od nich lítal sníh na všechny strany. Jen Noru byl smutný. Chyběl mu. Podrbala jsem ho za uchem a dala mu poslední piškot, který jsem koupila s Adrienem. 

"Marinette." vytrhl mi Nino z ruky cigaretu.
"On kouřil." povzdechla jsem si.
"Nestojí ti za to." potáhl si a rovnou si jí i nechal.
"Bolest?" ušklíbla jsem se.
"Adrien."
"Byla to ode mě hloupost ho vyhnat." 
"Ty si ho nevyhnala, to Luko mu dal pořádně do držky."
"Křičela jsem na něho, hodila po něm mobil a poslala ho pryč." sedla jsem si na studený sníh. 
"Lidé přicházejí a zase mizí z našich životů. Koukni na mě. Před pár dny to bylo v pohodě a teď?!" popotáhl a já ho hned schovala do obětí. 
"Omlouvám se ti za to, neměla jsem ti radit." 
"Ty za nic nemůžeš to Alya." podíval se na mě se slzami v očích.
"Já vím." 

Obklopená psí smečkou jsem se i s Ninem vrátila zpět do hotelu. Byl zničený ještě víc než já. Oba jsem hráli nečestnou hru a vymstilo se nám to. Já vyhnala jediný lék na můj klidný spánek a Nino si vysouložil u Alyi rozchod. Nikdo to nechápal jak to mohla udělat. Na Nový rok se sebrala a i s celou svojí rodinou odjela bez vysvětlení. 

"Snídaně pro mojí nejmilejší." položil přede mě táta míchaná vajíčka.
"Děkuju." pousmála jsem se a vzala si vidličku do ruky.
"Dneska musíš být silná." dal mi pusu do vlasů a šel opět ke strýčkovi k plotně.

Jen jsem seděla a po tvářích mi kapaly slzy do snídaně. Neměla jsem sílu už dál svoje pocity držet. Už je to víc jak dva týdny co jsem se nevyspala, skoro nic nesnědla a z hotelu došla nejdál k psům a zpátky. 

"Marinette?" objala mě mamka okolo ramen.
"Musím se jít připravit." zvedla jsem se prudce od plného talíře.
"Nemusíš pokud . . . " ani to nedopověděla.
"Tohle neodvolám." řekla jsem podrážděně.

Adrien

Vstal jsem s divným pocitem u srdce jako každý rok. Právě dnes bylo výročí smrti mé maminky. Nálada ve vile byla na bodu mrazu od chvíle co jsem překročil práh u hlavních dveří. Otec nezískal co chtěl a já dostal okamžitě domácí vězení. Kampaň co jsem měl fotil mi sebral a raději s Felixem najal někoho jiného. Vzal mi všechno, mobil, počítač, tablet, televizi. Nathali mě měla na povel 24 hodin denně. Mohl jsem jen do koupelny, která byla součástí mého pokoje. Ani do kuchyně jsem si nemohl dojít pro sklenku vody. I vězni mají větší možnosti v cele. 

"Adriene." sedla si ke mě Nathali na postel.
"Tohle já nezvládnu. Proč mi to jen dělá." podíval jsem se zoufale na ní.
"Za celý svůj život dokázal milovat jen tvojí maminku a občas si říkám, že ani to ne." 
"Půjdu si lehnout, necháš mě prosím?" 
"Před chvilkou si vstával." pohladila mě po vlasech.
"Já vím, ale dneska chci ležet." 
"Dobře." kývla a odešla z pokoje, který následně i zamkla. 

Chtěl jsem spát a už se neprobudit. Můj život totálně skončil, už nemám ani šanci utéct a žít jako bezdomovec. Marinette jsem opakovaně ublížil jak fyzicky tak psychicky a Nathali zklamal.  Všichni přátelé v mém životě byli falešní a Chloé po té hádce o mě taky přestala jevit zájem. Se zavřenýma očima jsem ležel na zádech a snažil si namluvit, že je tohle všechno jen zlý sen a peklo v jednom. 

"Kurva." vyletěl jsem.

Proč jí musím pořád vidět. Ty oči se nedají vytěsnit. Vždycky tak krásně voněla, ležet vedle ní tak můžu umřít. Láska je opravdu slepá a milovat někoho opravdu znamená pro něj i dýchat nebo za něj? To je jedno, teď už je všechno jedno, možná v příštím životě. Rozepnul jsem povlak na polštář a vytáhl vyvolané fotky ze svahu. Byla na nich jako Chat. Vybavil se mi den když vznikly. Jak jsem jí nevěřil a ona pořád padala.