Horská chata

17.12.

Mobil ukazoval něco po půl páté ráno a za okny se chumelilo jako v nějaké pohádce. Dohromady jsem nenaspal skoro nic a to samé se dalo říct o dívce vedle mě. Uběhly skoro čtyři hodiny a už byla zase vzhůru. Už nějakou chvilku předstírala, že spí, ale měla to marné. Nepomohlo jí ani otočení se ke mně zády. Stále jsem jí pevně svíral v náruči a hlavu měl těsně u jejího ramene. Ta pusa na krk jí totálně umlčela a já se odvázal více než bylo vhodné. Měla tam ode mě pěkné znaménko. Jako puberťák jsem to holkám dělával, ale tohle bylo jiné. Užíval jsem si to. A co víc, nebránila se, takže se jí to také líbilo. Absolutně jsem se v ní nevyznal a po tomhle ani sám v sobě. Ano, líbila se mi a to dost. Nechtěl jsem jí mít však jako další bezvýznamný zářez. Ona, ale jasně dávala najevo, konec mé snah. Nikdy by se mnou do Paříže neodjela, můj otec by mi nedovolil zůstat tady a jet jsem na jeden měsíc v roce by byla čistá hloupost. 

"Pokud ti to nevadí ráda bych šla do kuchyně pomáhat se snídaní." prolomila ticho.
"Jasně." ušklíbl jsem se nad jejími slovy.
"Pustíš mě?" pokoušela se vstát.
"Přijmeš ty obojky?"
"Už zase začínáš . . ."
"Ne. Jen bych byl rád, aby sis je nechala. V každém je GPS, jsou daleko lepší než ty staré."
"Proč?" 
"Protože ti každý platí za hodiny na svahu. Ty po mně nic nechceš, zaplatila si za mě nákup a v baru je také otevřený účet. Ber to jako poděkování za ty fotky i video."
"Nejsem typ co se dá koupit . . ." 
"Já si tě, ale nekupuju!" okamžitě jsem jí přerušil a posadil se.
"Nejsem typ co se dá koupit nebo si bere dárky." podívala se na mě.
"To moc nechápu." změřil jsem si jí pohledem, když vstala z postele.
"Nemůžu to přijmout, je to až moc . . . drahé."
"Tady přece nejde o to kolik to stálo, ale o to, že je to kvalitní a hlavně funkční." rozhodil jsem rukama.
"Já si prostě tohle nikdy nevezmu. Ať se zeptáš kohokoliv, odpověď bude stejná. Nic drahého nikdy nepřijmu. Tečka." práskla dveřmi od koupelny.

Během chvilky vyšla oblečená, učesaná i namalovaná a mířila si to k rozkopnutým botám, které uklidila. V křesle si obula válenky a ze stolku vzala mobil, na kterém začal zvonit budík. Slušelo jí to v těch pletených šatech nad kolena. Pásek krásně zvýrazňoval pas a podle toho co jsem v té vaně viděl, jí modřiny skoro všechny zmizely. V té starorůžové vypadla jak školačka na střední, byla překrásná.

"Vypadneš už konečně odsud, nebo ti sem mám přinést snídani." zavrčela.
"Nemám oblečení ani kartu od svého pokoje." přiznal jsem se zoufalým výrazem.
"Za co?!" řekla si pro sebe a odešla.

Dávno už jsem nebyl zabalený v zelené dece a jen v boxerkách seděl v posteli a čekal. Nathali bude vstávat až v sedm a do té doby musím sebrat odvahu vyjít na chodbu. Po deseti minutách se rozlítly dveře a Marinette po mně hodila oblečení i kartu od pokoje.

Marinette

Já kráva co jsem to zase v noci vyváděla. Pamatovala jsem si naprosto všechno a byla  ze sebe zhnusená. Nestála jsem o Adriena ve svém pokoji tak proto ty jeho věci. V kuchyni už všichni byly tak jsem se nenápadně zapojila do příprav. Okolo osmé bylo už vše na svém místě a hosté mohli začít chodit. Pár jich mělo odnos přímo do pokoje o což se postarala Juleka s Rose. Já se vrtala v jogurtu s granulou a ovocem, když mi zavolal Ivan. Stále nedorazily objednané díly na mé prkno. Pokud je chci, musím si pro ně dojet a koupit na místě, jiná možnost není. Nebylo zbytí, potřebovala jsem je. Luko za mě vzal dopoledne a odpoledne jsem mimo Thea neměla nikoho. 

"Budu se muset ještě domluvit s Them." řekla jsem tátovi.
"Když musíš tak musíš. Nějak to domluvím a pojede s ním někdo jiný." řekl a začal hledat v mobilu, kdo je odpoledne volný.
"Díky. Ideální by bylo, kdyby pro to někdo dojel, ale rovnou to tam budou seřizovat na mojí váhu." řekla jsem otráveně, cesta jen tam trvala skoro pět hodin jízdy autem.
"Vezmeš si auto a uděláš si odpočinkový den." chlácholil mě strýček.
"Jo, klid mi prospěje." souhlasila jsem.
"Dobré ráno."  objevil se Adrien ve dveřích.
"Dobré ráno. Potřebujete něco?" postavil se táta.
"Rád bych ještě trochu kávy, prosím." zaplul do kuchyně i s hrnečkem.
"Jistě." řekl strýček a vzal si ho od něho.
"Marinette?" sedl si drze ke mně.
"Nemám čas." odsekla jsem.
"Tak po snídani. Rád bych s tebou na svah." usmál se.
"To bohužel nepůjde. Dneska je místo ní na svahu Luko." vložil se do toho táta.
"Cože?" podíval se na něho nechápavě.
"Musím si něco zařídit. Po snídani odjíždím a nevím, kdy se vrátím." odstrčila jsem misku s jogurtem.
"Kvůli tomu co jsme si řekli?" položil mi ruku na stehno.
"Ne." prudce jsem vstala od stolu.
"Už to nebudeš?" sjel mě strýček káravým pohledem.
"Budu, sním si to v pokoji a pak pojedu." kývla jsem a opustila kuchyň.