Horská chata

10.12.

Ráno jsem jako tradičně snídal sám. Otec s Nathali a fotografem jedli v jiné místnosti. Úplně mě z jejich ignorace přešla chuť tak hned jak jsem zahlédl procházet Marinette rozběhl jsem se za ní. Byla oblečená na svah a ještě si něco vyřizovala na recepci. 

"Ahoj." postavil jsem se bokem k ní a opřel se ledabyle o pult.
"Ahoj." odpověděla automaticky.
"Nestojím ti ani za pohled?" včera večer se chovala dost divně.
"Jestli si přišel kvůli tomu focení a tomu videu, tak můžeš zase jít." podala Sabině vyplněný papír a vzala si od ní klíčky.
"Co to do tebe vjelo?!" otočil jsem se za ní, když okolo mě prošla. 
"Nic, to jen bohatý póvl si myslí, že si může koupit všechno a všechny penězi. Vyhrožování tady na nikoho neplatí, daleko dál v tomhle případě dojdeš s upřímností." šla o dva kroky přede mnou.
"S upřímností? Tak proč si mi neřekla, že si dcera majitelů?" strhl jsem jí za ruku k  sobě.
"A ptalo se na to tvoje ego? Myslím, že moc dobře víš co si mi při svém příjezdu řekl." vyškubla se mi a šla dál. 

"Na co zíráš?" vyprskl jsem na dívku, až odskočila.
"Raději bez odpovědi." nabídla mi ruku, aby se mohl postavit zpět na nohy.
"Nepotřebuju pomoc od personálu." zavrčel jsem na její ruku.
"Já se nevnucuju." odpověděla mi stále milým hlasem.
"To vidím, si jako ostatní holky." jasně, chceš se mnou jen mrdat.
"Můžu tě ujistit, že nejsem jako ostatní holky." zvedl jsem se sám ze sněhu.
"Jsi jenom další děvka co si chce přivydělat, ale máš smůlu peníze si schovávám pro jiné." ušklíbl jsem  se nad její hnusnou uniformou.
"Víš. . ."přišla ke mně blíž.
"....byla by opravdu škoda, kdyby takový kluk jako ty umrzl hned první den jeho příjezdu sem. Doufám, že až ti zítra ponesou snídani nenajdou tě umírat na rýmičku, tvého ega by byla škoda." mrkla a přehodila přese mě huňatou šálu.
"Půjdeme dovnitř, hala a vše je připravené jak si pan Agrest přál." vložil se do toho majitel hotelu.

"Jak jen bych na to mohl zapomenout." vypustil jsem z úst a vrátil se zpět k nedojedené snídani. 

Dopoledne se vybíraly a upravovaly fotky ze včerejška. Opět proběhla dost ostrá hádka s mým otcem, jak jinak. Vedl si svojí a já raději třískl s dveřmi. Ignoroval jsem jeho volání, ať se okamžitě zastavím a rozhodl se vydat co nejdál od hotelu. Výjimečně byl na mě osud hodný a já stihl Nina, než na skútru odjel na sjezdovky. Zašli jsem si spolu na oběd do restaurace na svahu a bavili se jako staří přátelé. Tolik toho bylo co jsme měli společného, až jsem ho skutečně mohl nazývat svým bráchou.

"Musím jít pracovat." poplácal mě Nino po zádech.
"Ok, ještě tu chvilku budu." 
"Číslo na mě máš, pokud by si chtěl hodit dolů." ještě řekl než odešel.

Seděl jsem u stolu a vypnul si mobil. Nathali mi stále volala, otec mě strach. Dělám si prdel, jeho zajímal jen můj vzhled. Nepřipouštěl, že uvnitř jsem chodící mrtvola bez kapky naděje na štěstí. A do toho všechno hádka s Marinette a to video s tím debilem. Kvůli zasranému blbovi se muselo všechno takhle podělat. Bez rozmyslu jsem zaplatil a vydal se k tomu parku, kde jsme včera fotili. Mé nohy dostaly svůj rozum a já jim nebránil. V parku bylo pár šílenců na prknech, ale jeden vyčníval. Od hlavy k prknu černý jako noc. Jaký já na něho měl vztek. Za všechno. Za to jak mi málem urazil hlavu. Jak mi včera vzal čepici. Jaký dojem udělal na mého otce. Ale hlavně nad tou arogancí, kterou mi dával najevo. To, že na tom umí jezdit neznamená, že je lepší než já. V parku byl i Nino a něco řešil s dalšími kluky od záchranné služby. Šel jsem po vychozené cestě ve sněhu a přibližoval se k černému jezdci. Ten si na pohodu sjížděl pomalu svah a na prkně se kroutil jak žížala. Pomalu začal nabírat rychlost, když se ke mně přibližoval. Moc jsem na něho nekoukal, ale nějak otočil prkno i své nohy. Pozdě můj mozek vyhodnotil, že šlo o nějaký trik, kdy neměl ani jednu nohu přidělanou k prknu. V momentě kdy nabral už slušnou rychlost, jsem na něj zakřičel černej kreténe. Ten po mně zmateně otočil hlavu což se mu stalo osudným. Při tom triku si zamotal nohy s prknem, až se o něj přerazil. Ve snaze chytit prkno, zacvakl jednu nohu do vázání. Při té rychlosti stihl jen zvednout hlavu a dát ruce před sebe. Neubrzdil to a v plné rychlosti narazil břichem do dlouhé, tlusté kovové tyče, pod kterou se svezlo prkno a s pár kotrmelci se zastavil o několik metrů dál. Bez pohybu tam ležel v nepřirozené poloze, až mi přejel mráz po zádech.