Horská chata

19.12.

Pondělí. Poslední před Štědrým dne. Holky dělaly přípravy pokojů jako každé pondělí a já s mamkou zdobily v pokojích hostů malé vánoční stromečky. Ve sluchátkách mi zněly vánoční písničky a potichu jsem si u toho zpívala. Těžko říct co bylo lepší. Jestli zdobit pokoje nebo skládat ložní prádlo a připravovat košíky do do koupelny. Táta mezi tím dolaďoval osvětlení venku. Luko s Ninem sekali dříví do krbů a Alya hlídala prťata v dopolední školce. Personál hotelu, který chtěl měl pro dnešek volno s tím, že vše si tu zajistíme sami. 

"Dobré ráno." vyndal mi Adrien jedno sluchátko z ucha.
"Twl, víš jak jsem se lekla." mále jsem pustila na zem krabici s ozdobami.
"Někdo tu nemá čisté svědomí?" zašeptal mi do ucha až jsem se celá ošila.
"S tebou ho snad jde mít čisté?" kousla jsem ho jemně do ucha až nadskočil.
"Hej." zasmál se.
"Jdi na snídani." prošla jsem okolo něho k mamce.

Jen tak tak se všechno stihlo do oběda. Přesně v ten čas přijeli i naši poslední hosté pro tento rok. Z pokojů a venku, jsme se přesunuli všichni do kuchyně a stali se z nás číšníci. Já, kluci, mamka a táta jsme byli na place. Holky pomáhaly na recepci s ubytováním a strýček vařil seč mu síly stačili.

"Oblečení personálu." rýpl si Adrien, když jsem mu přinesla polévku.
"Oblečení do baru." zhodnotila jsem jeho černé kalhoty a tmavě modrou košili.
"Půjdeme dneska?" zajiskřilo mu v očích.
"Možná." 

Adrien

Jen co jsem dneska otevřel oči mé myšlenky patřily jen jí. Na snídani se netěšil můj žaludek, ale srdce. Tak moc mi chyběla. Probuzení se bez ní bylo ubíjející. Jako by mi někdo ukradl kus sebe. Chladná druhá strana postele, to je moje noční můra od prvního spaní bez ní. Ještě teď se stydím, že byla se mnou, když jsem zvracel. Zase bez opití bych v její posteli neskončil. Mé ponížení bylo očividně nutné. A nebýt ho, asi bych jí neoblomil. 

"Adriene?" vyrušila mě z myšlenek Nathali.
"Ano?" usmál jsem se.
"Musíme si promluvit co bude dál. Tvůj otec stále nemá to video a pochybuju, že se bude nějaké točit, bez smlouvy." přisedla si ke stolu a položila přede mě desky s papíry.
"Tak to je pravda. Už včera zuřil a tohle tomu moc nepomáhá." konstatoval jsem.
"Ať to dopadne jakkoliv, večer jsem přivezl další modely na focení." 
"Jdeme s Vincentem fotit?"
"Nejdřív snídaně, pak práce. Na odpoledne jsem si ti zamluvila na hodinu saunu a bazén. Do hotelu přijelo hodně hostů, tak ať máš soukromí." podala mi kartu.
"Jsou vázáni mlčenlivostí? Nechci žádný bulvár." 
"Ne. Jsou to normální lidé." 
"Dobře a za tohle děkuju." ukázal jsem kartu do sauny a vydal se do pokoje. 

Focení dopoledne probíhalo v klidu. Sluníčko krásně svítilo, nebe bylo skoro cele vymetené. K obědu teplá polévka na zahřátí a bez pauzy až do odpoledne. Dokonce jsem fotili i u dříví. Vzniklo pár dost povedených fotek mě a sekery, které byly dost netradiční pro mou tvář. Dokonce jsem dostal svolení a mohl fotit se psy. 

"Ještě chceš piškoty?" přišla za mnou Marinette s hrnečkem horkého čaje.
"Pár mi jich ještě zbylo." ukázal jsem skoro prázdný pytlík.
"Hlavně je moc nerozmazli. V prvé řadě jsou to horští záchranáři." klekla si a začala si hrát s Tikki.
"Já si s nima aspoň nehraju." 
"Moc dobře jsem viděla co si dělal s Noru." podívala se mi do očí.
"Dobře, ale jenom malinko." natáhl jsem k ní ruku.
"Malinko není půlhodinové mazlení a skoro celý pytlík dobrůtek." přijala jí a stoupla si vedle mě.
"O tom nic nevím." dělal jsem hloupého.
"Vzdej to." ušklíbla se.

Ani jsem se jí nestihl zeptat co a pocítil jsem za krkem studený sníh. Ta potvora. Bylo mi jedno, že má na sobě jen bílé šaty a červenou šálu. Za tohle zaplatí. Započala tvrdá bitva se sněhovými koulemi. Psi se mi motali pod nohami a do toho začalo jemně sněžit. Smích se štěkot byl slyšet daleko.