Horská chata

7.12.

Od včerejšího rána jsem jí nikde nepotkal, ani večer při večeři. Jakoby se mi snad vyhýbala. Bylo mi za sebe dost trapně, ale i tak jsem s ní chtěl mluvit, i když jsem nevěděl o čem. Po snídani jsem se vrátil do uklizeného pokoje a jen si odfrkl. Dneska focení nebylo, tudíž celodenní válení. Oblékl jsem si bundu a šel za Nathali.

"Půjdu ven." oznámil jsem jí mezi dveřmi.
"Sám?" podivila se.
"Sám, nejsem malé dítě." odfrkl jsem si.
"Dobře, já jen myslela, že chceš na svah." řekla jakoby nic.
"A to jako proč?"
"Protože je tam Marinette?" podívala se na mě.

Raději jsem se neptal jak, ale došlo mi, že ona to ví. Byla to první dívka která mě zaujala jinak než svým tělem a pusou. Navíc byla přesně ten typ, která mi dokázala shodit ego a mně to bylo úplně jedno. Za těch pár dní toho se mnou zažila víc než Nathali, za celé roky, kdy jsem se domu vracel opilý. Na recepci jsem s vyzvedl skipas, i když jsem na horách v životě nelyžoval a i s jedním klukem z personálu odjel na sjezdovky. Lanovkou jsem vyjel bez lyžařského vybavení a všichni na mě koukali jako na idiota co tady jen tak bez ničeho budu nahoře dělat. Ještě dole mi kluk vysvětlil, kde je dětský park a tak jsem se vydal na cestu. Snažil jsem se jít co nejvíc při okraji a nepřekážet ostatním. Byl to docela pořádný kopec, ale aspoň, že mě lanovka vyvezla až sem. Celý uřícený jsem došel k bráně do parku a uviděl deset dětí jak na malý lyžích sjíždí kopeček, aby se naučily jezdit. Byly tu různé překážky, kopečky a dokonce pás, kterým děti vždycky vyjely zpět nahoru. Některé jezdily samy, jiným pomáhali instruktoři.

"Chrisi." uslyšel jsem Marinette.
"Bojím se." špitlo dítě a podívalo se k dívce.
"Nenechám tě spadnout." pohladila ho po tváři a stoupla si za něj.

Pomalu ho vytlačila stále držící za ruce z kopečku a říkala mu jak má k sobě dát nohy. Celou dobu ho držela a pomalu s ním sešla kopeček až ke mě dolů. Vypadalo to dost komicky, jak se k němu ohýbala, ale ten dětský úsměv na konci z čisté radosti byl k nezaplacení.

"Zvládl jsem to." zatleskal si.
"A zvládneš to i podruhé, protože si moc šikovný." klekla si k němu a nechala ho, aby jí obejmul.
"Marinette?" upoutal jsem na sebe pozornost obou.
"Chrisi běž nahoru, hned za tebou přijdu." řekla mu Marinette a dítě šlo.
"Co chceš?" řekla a otočila se ke mně zády.
"Vyhýbáš se mi?" zeptal jsem se na roviny.
"Ne, říkala jsem, že musím být na svahu." popošla a chytla dítě, které by to jinak neubrzdilo.
"Ale včera ráno a s tím, že jdeš zkontrolovat stanoviště." já fakt nevěděl o čem s ním chci vlastně mluvit.
"Představ si, že nemám na starosti jenom tebe. Ello, pokrč ty kolínka." zavolala a vydala se za Chrisem, který už byl připravený na další jízdu.
"To je mi jasný . . . jen mě napadlo . . . " podrbal jsem se nervózně na zátylku, když stála opět u mě.
"Napadlo co?" podívala se mi do očí až jsem raději spolknul všechno co jsem měl na jazyku.
"To jsem si mohla myslet." odfrkla si a vydala se zpět za chlapcem.

Marinette

Otravuje, protože může, ale sám neví co chce. Opravdu miluju, když tohle někdo dělá. Kdyby z něj vypadlo cokoliv zkousla bych to, ale lidi bez názoru nebo umění se vyjádřit co chtějí nesnáším. Neumět si o něco říct ve dvaadvaceti letech je fakt trapný. Už takhle má moje psychika dost, nepotřebuju další pijavici. Ještě jednou jsem s Chrisem sjela a on tam stále stál, bez jediného slova. Upřímně jsem zvědavá jak dlouho tam tak vydrží. Po další skoro půl hodině jsem to nakonec vzdala.

"Fajn, vyhrál si. Otravnějšího člověka fakt neznám." popadla jsem ho za ruku a táhla k dřevěným lavičkám a ohřívači.
"Co to děláš?" podíval se na mě zděšeně.
"Sundávám si bundu." hodila jsem jí na lavičku, na kterou jsem ho následně posadila.
"Bude ti zima." řekl, když jsem mu přes nohy přehodila černou deku.
"Rozhodně menší než tobě." dala jsem mu můj batoh a vrátila se zpět k dětem.