Horská chata

2.12.

Adrien

Zbudil mě zvuk toho otravného budíku. Ani tady nebudu mít klid od ranního vstávání. Peřinu jsem si přitáhl k bradě a odmítal vylézt z postele. Celou noc jsem nemohl usnout, chyběla mi sklenička něčeho tvrdšího před spaním. Budu si tady muset obstarat nějaký alkohol. Včera jsem byl tak vytočený z cesty, že jsem odmítl i večeři a to jsem na ní dokonce i šel. Nesnáším to divadlo okolo mě, všichni cítí jenom peníze a tak dělají vše, i kdyby se měli přetrhnout.

"Adriene, za 20 minut buď dole na snídani." přišla mi oznámit Nathalii a já si jen odfrkl.

Co to je jako za hotel, když mi nepřinesou snídani do postele?! Ptal jsem se sám sebe, tohle otec vážně přehnal, personál tu nestojí za nic a to nemluvě o té dívce ze včerejška. I přes odpor jsem se zvedl ze z postele a pomalu došel do koupelny. Horká sprcha, čisté oblečení a hlavně teplejší než včera společně s mojí abstinencí sociálních sítí udělali své. Už jsem nebyl tak vzteklý jako včera, ale že bych měl nějakou příjemnou náladu to se říct nedá.

Jídelnu jsem měl oddělenou od ostatních hostů téhle horské chajdy, stůl se prohýbal pod tíhou všech laskomin, které jsem zbožňoval. Otec určitě poslal seznam všeho jídla co jím. Chyběla jen jediná věc, ta nejdůležitější.

"Kde je kurva kafe." zaklel jsem a nasraně  šel hledat kuchyň a toho, kdo mi ho zapomněl dát na můj VIP stůl.

I domácí vězení v Paříži mělo větší úroveň než tohle. Sice tu nebyla Chloé, ale ani klid. Nezbývá než si nasadit ještě větší dávku egoismu a přežít to tady. Konec konců, zbyl jsem si sám a na tom se už těžko něco změní. 

Marinette

Vstala jsem ještě než zazvonil budík, dala si rychlou sprchu, hodila na sebe dlouhý svetr, legíny a sněhule a utíkala pryč z pokoje. Do přízemí jsem sjela po zábradlí, prošla okolo snídaně našeho blonďáka a vchodem pro personál se dostala až do kuchyně, kde jsem si okamžitě vyskočila na linku a už se sápala po vánočce.

"Marinette, víš že se snídá u stolu." káral mě strýček.
"Nejvíc si tvoje jídlo vychutnám tady s tebou v tvém království." zářivě jsem se usmála, když jsem spatřila hrneček s čerstvě uvařenou černou kávou.
"Tak tohle je ráj na zemi." než jsem se však stihla napít, vtrhl do kuchyně rozzuřený blonďák.
"Potřebuju kafe." vyštěkl a mířil si to ke mně.
"Dobré ráno i tobě a pokud se nepletu, říká se to jinak." zachovala jsem si chladnou tvář, se mnou si hrát chlapečku nebudeš.
"Je mi jedno jak se co říká, sežeň mi kafe." začal zvyšovat hlas.
"Nejsem tvoje služka takže si vyprošuju ten tón."
"Nezkoušej mojí trpělivost, já platím, já poroučím." to jsem si mohla myslet, rozmazlený stejně jako Chloé.
"Za prvé platí tvůj táta ne ty a za druhé není nikdo v okolí 100 km, kdo by si dovolil mi poroučet." skočila jsem z linky na zem a odložila rozjedenou vánočku.
"To se ještě uvidí." procedil skrz zuby a odpochodoval pryč.

Znovu jsem se posadila na linku a protočila nad jeho výstupem oči. Ještě chvilku jsem byla se strýčkem v kuchyni. Téma bylo jasné,  nevychovaný blonďák. Už jsem se chtěla vytratit, když se v kuchyni objevila Nathalii a vypadala jako kdyby dostala od někoho pořádně seřváno.

"Pan Agrest by si přál kávu." řekla a pohledem skončila u mě.
"Osobně mu jí donesu a pak dojedu pro vaše auto." seskočila jsem z linky a vzala do ruky hrneček, ze kterého jsem se ještě ani nenapila.
"Děkuji." řekla a už byla na odchodu.
"A vy si nedáte nic k snídani?" zeptala jsem se.
"Jste milá, ale nemám na to v plánu čas." poupravila si brýle na nose.
"5 minut, co se týče Adriena dostane kávu a bude v pohodě." mávla jsem rukou a už jí posazovala ke stolu s vánočkou a kávou.
"Tím si nejsem jistá." namítala a já jí zatlačila zpět na židli.
"Jsem pro něj personál a troufnu si říct, že mám své kvality." řekla jsem už ode dveří a mířila k tomu rozmazlenci.