Horská chata

22.12.

Jedním slovem? Bylo to všude. Opravdu všude. Podle Marinette jsem to přehnal a neznat mě, tak mi dá facku a odejde pryč. Tomu se fakt říká štěstí v neštěstí. Ani nevím co k tomu víc dodat. Překažení od Luky nebo otce by bylo daleko milejší než tohle.

"Po druhé už ne." zaskřehotal jsem a padl na kolena.
"Očividně i jedna sklenička stačí." zvedla prkénko a já měl opět hlavu v záchodě.
"Dýchej a hlavně klid." stáhla mi vlasy z obličeje a já začal zvracet.
"Já už nemůžu." odplivl jsem si.
"Máš tolik času kolik potřebuješ." hladila mě po zádech.
"Je mi ze mě samotného špatně. Proč zase?!" do záchodu šla druhá várka mého žaludku.
"No, s Maxem jsme už uvažovali, že by to bylo dobré pití do odvykačky po alkoholiky." zasmála se a odhrnula mi vlasy z čela.
"S tím rozhodně souhlasím." spláchl jsem a vyřízeně se svezl na špinavou podlahu.
"Měla bych tě odvézt zpět do hotelu. Musíš si lehnout." klečela u mě a dívala se jako kdybych umíral.
"Pila si." ohradil jsem se.
"Tady jsi v horách. Skútr dokážu řídit. Sice je to nezodpovědné, ale jsem skoro úplně střízlivá."
"Dobře." zavřel jsem na chvilku oči.

Marinette

Nechala jsem ho na záchodě a šla se za bar převléknout z poblitých šatů. Bože. Ten měl jediné štěstí, že se mi nevyzvracel rovnou do pusy. I když by nebyl určitě jediný, komu by se to povedlo. Parta byla v dobré náladě a co víc, Nino zaútočil na Alyu a kamsi zmizeli. Že by konečně sebral odvahu? Tak či tak, nebyl čas to řešit. Rozloučila jsem se s babičkou a sebrala klíčky od jednoho z hotelových skútrů. Už po druhé jsem díky jeho zvracení vystřízlivěla takže cestu domů zvládnu.

"Adriene." začala jsem ho zvedat z podlahy.

Byl úplně mimo a celý zelený. Určitě z něj všechno nevyšlo a teď si tady pospával. Ač nerada posadila jsem ho před sebe. Celou dobu jsem stála, abych přes něho aspoň trochu viděla a jela do kopce. Nemohla jsem riskovat, že se převáží a padne zády dozadu. Stačí v jakém stavu ho vezu, rozbitá hlava a zlomené kosti by byla naše konečná. Bylo po půlnoci. Směny byly vyměněné, rodiče u sebe a Nathali ve svém pokoji. Snad. Na recepci jsem vrátila klíčky a v nestřeženém okamžiku Adriena protáhla. Nikdo ho nesměl takhle vidět. Kdyby ho nějaký host vyfotil v tomhle stavu, byl by z toho průser. Posledních pár schodů jsem ho skoro celého nesla na zádech a proklínala jak je těžký. Moje fyzička na tohle nestačila a bolest žeber se začala znovu ozývat. Z posledních sil jsem za námi zavřela dveře mého pokoje a i s ním se zhroutila na podlahu.

"Kurva." odfrkla jsem si a zmáčkla si rukou žebra.
"Promiň." zamumlal Adrien.
"Nic to není."

Postavila jsem se a sundala ze sebe bundu i boty. Z baru jsem měla na sobě svetřík a legíny, co více si přát. Čisté a nepoblité oblečení je základ. Nechtěla jsem ho v tomhle stavu tu mít, ale k němu do pokoje bych to opravdu nezvládla. Neohrabaně se posadil a snažil si sundat kabát.

"Ukaž. Postel už je připravená, vyspíš se a bude dobře." klekla jsem si k němu.
"Totálně jsem to posral." škytl a díval se na mé ruce.
"Nejsi jediný. Já se také umím pořádně poupravit až nevím o světě." ušklíbla jsem se.
"Ani jednou se ti to ještě nepodařilo . . . co jsem tady." koukal jak rychle jsem ho z toho kabátu dostala.
"Pravda. Tady mám nějakou úroveň, ale v létě párkrát uklouznu." pomohla jsem mu se postavit na nohy a chtěla ho posadit na postel.
"V tom případě já minimálně jednou týdně." zasmál se a začal si rozepínat košili.
"Měl by sis sednout nevyp . . . " ani jsem to nedořekla a už to bylo na mně.

Jen tak tak jsem to co chtělo ven udržela v žaludku. Oči koukaly do stropu a snažily se rozmrkat situaci, která zrovna nastala. Dýchala jsem a všechny nadávky potlačila. Adrien byl bělejší než sníh a to nemluvě o černých kruzích pod očima. Naštěstí to už byly jen žaludeční šťávy, ale i tak. To mám za to, že si "hraju" s dvěma kluky naráz.