𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝙸.

Řekni Kyoshimu, ať je s ním šťastný...

Slova, která mi před několika málo týdny pověděl Yasuo mi neustále rezonovala v hlavě. Každé jedno z těch podělaných slov. 

Řekni Kyoshimu, ať je s ním šťastný...

Ležel jsem na velké posteli a zíral do stropu. Vytrvale jsem se snažil ignorovat díru, která se nacházela kdesi uvnitř mě, ale zkuste si to. Představte si, že vám zhruba uprostřed hrudi zeje obrovská, černá díra a teď si zkuste představit, že ji prostě...ignorujete. Ano, jste naprosto bez šance.

"Kurva," ucedil jsem a posadil se. "Tohle nemá cenu," zavrčel jsem a složil si hlavu do dlaní. Oči jsem ale musel nechat otevřené. Jinak bych zase viděl jeho až k vzteku krásný obličej. A ten jeho protivný úšklebek, když ví, že mě dostal. Že jsem z něj úplně a totálně hotový. Vzal jsem do ruky nejbližší věc - ukázalo se to jako sklenička od whisky - a mrštil s ní o protější stěnu. Střepy se rozletěly na všechny strany, ale mně to bylo dokonale fuk. 

Zvedl jsem se a natáhl na sebe bílou košili. Pak jsem pohledem zavadil o Akiovo oblečení, které jsem ještě pořád nevyhodil. Projela mnou vlna lítosti. Ne bolesti, nebo smutku, ale...prostě lítosti. Nemiloval jsem ho. A on nemiloval mě. Přesto...když s někým žijete víc jak rok, tak nějak si...na něj zvyknete. I když to zní neskutečně stupidně, tak ano. Zvykli jsme si na sebe. 

Zvykl jsem si vídat ho každý den, zvykl jsem si potkávat ho v kuchyni, zvykl jsem si se s ním milovat. A teď tu najednou nebyl. Věděl jsem, že tu nechce být a dokonce jsem i věděl, že chce abych mu to usnadnil a zbavil se ho sám. Vlastně jsem měl docela velké právo na něj být naštvaný, ale...víc než cokoli jiného mi prostě chyběl. Ne jako partner, ale jako prostá existence.

Ve chvílích, kdy jsme se nehádali a...tak byl vlastně docela milý. Měl rád kytky, rád četl a byl až neuvěřitelně klidný a tichý. Pro každou alfu naprosto ideální omega. Tedy...pro skoro každou. Jak se ukázalo, já se z této jednoduché rovnice vymykám. A to všechno kvůli němu. 

Zatřásl jsem hlavou a po sté za poslední hodinu jsem si zakázal na něj myslet. Na ty jeho kurevsky dokonalé oči, na jeho hlas, na jeho...

"A dost!" musel jsem sám sobě nakonec říct nahlas. Rychle jsem si pozapínal knoflíčky, nandal si vestu a přes ramena přehodil sako. Prudce jsem rozrazil dveře od své ložnice a vztekle seběhl schody.

"Kam jdeš tak pozdě Yoshi?" ozvalo se za mnou a já se tím směrem otočil. Anieta za mnou stála s košem prádla v náručí a já se při pohledu na ní prostě musel usmát. Ať už jsem měl sebehorší náladu.

"Pročistit si hlavu," zamumlal jsem a na její stářím zvrásněné tváři se mihla maska pochopení.

"Zase na něj myslíš, že?" zeptala se tiše a já jednou kývl hlavou. "Vím, že to zase odmítneš, ale měl bys mu prostě jednoduše zavolat. I Akio by to chtěl," poradila mi a já se zadíval na strop.

"Ale Akio už tu není," odbyl jsem jí a ona pokrčila rameny. 

"A víš proč tu není drahoušku? Protože věděl, že s ním nedokážeš být, dokud je na světě on. Pochopil, že ty dokážeš být jen s ním."

"To je blbost. Umřel, protože se mnou nemohl vydržet, protože jsem pitomec a kretén, kterej si neváží ničeho, co ve svým posraným životě má," zavrčel jsem a Anieta zavrtěla hlavou. Neměla ráda, když jsem o sobě mluvil zle. A že jsem to dělal často.

"Tak jako tak z toho je jediný výsledek," odbyla mě nakonec, "on je mrtvý, což chtěl, ty jsi živý a máš šanci věci napravit. Když se budeš snažit, možná z toho všichni vyjdete jako vítězové."

"Kdo by chtěl být mrtvý vítěz?" podotkl jsem a Anieta se smutně usmála.

"Akio chtěl. A dosáhl toho. Teď je řada na tobě," povzdechla si a přišla ke mně blíž. Odložila koš plný čistého prádla vedle sebe a pohladila mě po tváři. "Jdi si pročistit hlavu Yoshi. Ale dávej na sebe venku pozor!" přikázala nakonec a počkala až kývnu. Pak sebrala koš s prádlem a zamířila do druhé části domu.

Vydechl jsem a ještě jednou se zadíval na strop. Pak jsem vyšel před dům a zastavil se na vrcholu schodiště. Automaticky jsem z kapsy vytáhl telefon a chvíli na něj jen nečinně hleděl, než jsem naklikal šestimístný kód a našel své kontakty. Prst mi zůstal viset těsně nad zeleným tlačítkem a já pevně zavřel oči.

"Stejně by mi to nevzal," zamumlal jsem nakonec a telefon zase zamkl. Vytáhl jsem klíčky od auta a nasedl do svého nízkého černého sporťáku. Neměl jsem auta rád. Zabírala spoustu místa, dělala hluk a ještě ke všemu znečišťovala vše kolem sebe. To ale neznamenalo, že jsem je občas nepotřeboval. Otočil jsem klíčky v zapalování a na dálku si otevřel hlavní bránu. Chvíli jsem jen zíral jejím směrem, než jsem jí zase zavřel a vypnul motor.

Opřel jsem si hlavu o volant a pevně zavřel oči. Jeho tvář se mi vybavila okamžitě a poletovala přede mnou jako mámivý přelud, kterého jsem nikdy nemohl dosáhnout. Znovu už ne. Na tvářích jsem ucítil první slané kapky, ale bylo mi to jedno. Dokud jsem ho viděl před sebou, bylo mi všechno jedno. 

V mysli se mi na kratičký okamžik mihlo jeho jméno a já otevřel oči. Teď už se mi z nich nepokrytě koulely slzy až jsem skoro lapal po dechu. Otřel jsem si tváře a krk do rukávu a znovu nastartoval. Neměl jsem po ruce žádný kapesník, ale nezajímalo mě to. Tam kam jsem jel nebyli lidé, kteří by můj vzhled mohli soudit.

Původně jsem chtěla udělat samostatnou kapitolu s nějakým povídáním o této knize, ale pak jsem si řekla, že je to blbost. Že toho je tak málo, že se mi to vejde pod první kapitolu. Takže tady to je.

Celá kniha bude z pohledu Kyoshiho a já vás úpěnlivě žádám, abyste její čtení zvážili. Nebude to nic pěkného alespoň do dvou třetin, protože budeme dost uzamčení v Kyoshiho hlavě... (takový je plán, může se to vyvrbit úplně jinak.) 

Omlouvám se, jestli je tato kapitola poněkud zmatená především, co se týče člověka na nějž Kyoshi myslí, ale zatím je brzo, abych odhalila jeho identitu. (Stejně to vydržím tak do třetí kapitoly, takže nebojte.)