𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚅𝙸𝙸.

Pátek a sobota uběhly navzdory pracovní době vcelku rychle. Kiba se čím dál tím méně ostýchal a při každém našem setkání se ze mě snažil dostat, co je vlastně mezi mnou a Tiarou. Mělo to ale jen jeden důsledek a to bylo mé vyhýbání se právě mému hlavnímu vývojáři.

Příprava séra probíhala stále stejně pomalu jako předtím, což mě sice neuvěřitelně frustrovalo, ale momentálně jsem s tím nemohl nic dělat. Když jsem v sobotu v devět hodin večer konečně opouštěl laborku, zhluboka jsem si oddechl. Jeden den bez práce. Jeden den bez úmorných výpočtů, hádek s vývojáři a nevraživých pohledů všech zaměstnanců, protože jsem jim sebral jeden ze dvou volných dnů. Přál jsem si, abych mohl celou neděli prospat, ale...něco jsem Yasuovi slíbil a musel jsem to i dodržet. 

Kde se ve mně bere ochota dodržovat sliby? Správný dotaz. Od určité doby jsem kašlal na všechny svoje závazky. Ale...

Měj se... Dávej na sebe pozor...

Ta slova mi znovu zazněla v hlavě a já sevřel ruce na volantu. Přesně ona byla důvod, proč jsme slib, který jsem dal snoubenci svého bratra, prostě musel splnit. Nějakým záhadným, nepochopitelným, absurdním způsobem mu na mně... záleželo.

Ta představa byla natolik bizarní, že jsem na to nedokázal pomyslet s vážnou tváří. Mezi obočím se mi utvořila hluboká vráska, ale během chvíle zase zmizela.

Nemohl jsem si připustit, že na mně někomu záleželo. To by pak znamenalo...ne, raději nebudu přemýšlet ani nad tím, co by to znamenalo.

Na opuštěném parkovišti jsem - ostatně jako každý večer - zaparkoval téměř bez přemýšlení a během několika minut už jsem seděl na kameni nahoře. Z nějakého důvodu jsem ale tentokrát neměl...jak to říct. Neuvěřitelnou chuť vrhnout se vstříc tmavému betonu?

Každá hnusná věc se dá zaobalit tak, aby zněla vznešeně. Docela se to hodí, když chcete někoho urazit, ale zároveň získat nějaký čas na útěk. Tuhle věc jsem se naučil od... dobře, přiznávám to. Od Tiary. Se slovy to vždycky uměl.

Ještě jednou jsem se zadíval na hvězdami poseté nebe a pak jsem se rychle zvednul. Moc rychle. Hloubka pode mnou jako by se mi přiblížila a já několik bezdechých vteřin balancoval na okraji kamenného mostu. Dole projíždělo auto, ale řidič, si ani nevšiml postavy dvacet metrů nad ním.

Před očima mi proběhla známá tvář a já - stále balancující - zavřel oči. Jediné, na co jsem se soustředil, byl on. Jestli mám dnes zemřít, tak s myšlenkou na něj. A pak...

Nespadl jsem.

Někdo mě silně chytil za levé předloktí a stáhl zpět na pevnou zemi. Dopadl jsem zády na štěrk a zhkuboka se nadechl, než jsem otevřel oči a podíval se po svém zachránci. Klečel na kamínkách vedle mě a intenzivně se na mě mračil. Zvedl jsem obočí a naklonil hlavu na stranu.

"Co tu sakra děláš Kibo?" zeptal jsem se a hnědovlasý vývojář se zamračil ještě víc.

"Já? Co tu dělám já? To ty tu balancuješ nad dvacet metrů vzdálenou silnicí!" křikl na mě a zvedl se.

"Nebyl to úmysl," zabručel jsem a následoval jeho příkladu.

"Jo, to ti tak budu věřit," zavrčel a oprášil si kolena.

"Věř si čemu chceš," zamumlal jsem nakonec a nezúčastněně se vydal zpět ke svému autu. Kiba mě ale nenechal a znovu mě popadl za předloktí.

"Můžeš mi alespoň vysvětlit, co jsi tu dělal, než jsi "omylem" začal balancovat na kraji mostu?" zeptal se o poznání klidnějším tónem a já pokrčil rameny.

"Přemýšlel jsem."

"V baru asi přemýšlet nejde, viď?" podotkl kousavě a já přimhouřil oči. "O čem jsi přemýšlel?" pokračoval.

"To není tvoje věc," vyštěkl jsem místo odpovědi a on protočil očima.

"Takže o Tiarovi," přikývl a já se nadechl k protestu, na který jsem se nakonec nezmohl.

"Jak to víš?" zeptal jsem se rezignovaným tónem a on se zakřenil.

"Víš Kyoshi, ty působíš jako poměrně klidný člověk. Tvoje ledová maska je většinu času naprosto perfektní, hlavně pak v práci. Ale kdykoli někdo zmíní Tiaru, přestaneš se ovládat," podotkl a já se zamračil.

"To není pravda," zmohl jsem se nakonec na velmi, velmi chabý odpor.

"Jo jasně. A nebe není modrý," zamumlal. "Každopádně by mě fakt ukrutně zajímalo, co mezi vámi dvěma je tak žhavýho, že nesneseš zmínku o něm a když se potkáte, přinejlepším se pohádate," pronesl Kiba zamyšleně a já se mu vykroutil, načež jsem se vydal dolů z kopce.

"Šikanoval jste jeden druhého ve škole?" zeptal se a já se zamračil.

"Já ti to neřeknu Kibo," zavrčel jsem a zrychlil.

"Tak jste jeden druhému přebral holku? Nebo ti něco ukradl?"

Neukradl mi nic. Naopak. Spoustu mi toho dal. Ale to všechno, jsem dokázal pár činy zadupat do země.

"Pro Kristovy rány buď zticha," ucedil jsem na půl úst. Auto už bylo blízko.

"Tak ho má tvá matka snad raději než tebe a ty žárlíš?" zkoušel to dál a já musel sevřít ruce v pěst, abych mu jednu nevrazil.

"Jste snad bývalí milenci?" zeptal se a já na vteřinku - na jednu, jedinou nepatrnou vteřinku - ztuhnul. A alfě za mnou to neuniklo. Slyšel jsem, jak se jeho kroky zastavily a poměrně obstojně jsem si dokázal představit jeho obličej.

"No to mě poser," vyřkl nakonec to, na co myslel. Snažil jsem se ho nevnímat a pokračoval jsem k autu. Doběhl mě a rukou na rameni mě k sobě rychle otočil. Sevřel jsem pěsti pevněji. Nechtěl jsem se s ním prát. Miminálně ne teď. Ale jestli mě nenechá na pokoji, nebudu mít na výběr.

"To vážně? Ty a Tiara Niobari jste bývalí milenci?" vydechl nevěřícně a já sevřel čelist. Čímž jsem mu to de facto odsouhlasil. "Jak...kdy...co?" nechápal a já si povzdechl načež jsem zaklonil hlavu.

"Je to trochu jinak," zamumlal jsem a on se na mě se zájmem podíval. Oplatil jsem mu upřený pohled a pak rychle setřásl jeho ruku z mého ramene.

"Nejsme jen bývalí milenci. Jsme i bývalí snoubenci," zamumlal jsem nakonec a všude kolem se rozhostilo ticho. Jako by všechno kolem ztratilo zvuk a jediné, co jsem vnímal byl Kiba přede mnou. Kiba, který vypadal, že se o něj pokouší mrtvice. Kiba, kterému jsem právě řekl své největší tajemství. Tajemství, které doteď věděli jen dva lidé na celé planetě. Já a on. Já a Tiara.

"Co?!"

Zdravím z nemocníčního lůžka mí drazí čtenáři! (Obrazně řečeno. V nemocnici sice neležím, ale i tak se nemůžu hýbat.)

Tak povídejte. Kdo z vás to čekal?