𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝙸𝙸.

Je naživu. Opravdu je naživu. Dýchá. Jeho srdce tluče dál. Pevně zavřu oči a opřu se do vysokého křesla, ve kterém sedím.

Ta dvě slova mě pronásledují dnem i nocí od chvíle, kdy Kyoshi stiskl mou ruku nazpět. Od té doby jsem ho neviděl, ale podle Yasuových zpráv byl překvapený, když zjistil, že jsem byl v nemocnici.

Tudíž si mou návštěvu nepamatoval. Tudíž si nepamatoval ani ten jednoduchý, jemný stisk ruky.

Mám chuť začít frustrovaně křičet. Pak se ale uklidním, protože nezáleží na tom, že si to nepamatuje. Záleží jedině na tom, že je naživu.

Touha ho vidět se ve mně pere s nutkáním se mu už do konce života vyhýbat. Navzdory tomu, co se stalo tu pořád byla ta věc. Navzdory tomu, že kvůli tomu Kyoshi skočil z mostu mu nedokážu odpustit. Odpustit mu to, co provedl. Jsem špatný člověk, když na to nedokážu zapomenout i přestože Kyoshi svůj dluh už nejspíš splatil?

Zazvoní mi telefon a já se jen krátce podívám na svítící obrazovku, než ho zvednu.

„Ano?" ozvu se do telefonu a z druhé strany zazní omegův veselý hlas.

„Ahoj Tiaro. Můžeme se stavit?" zeptá se a já zapřemýšlím. Ne, že bych své nejlepší přátele viděl nerad, ale...čert to vem.

„Jasně. Jsem v pracovně," zamumlám a ani nečekám na Yasuovo souhlasné zabručení. Než přijedou, musím se dát dohromady. To, že viděli jednu mou slabou chvilku neznamená, že musí vidět i nějaké další.

Než před vchodem zastaví Atsuhiho černé auto, už jsem klidný. Nebo se tak alespoň tvářím.

„Atsuhi. Yasuo," pozdravím a omega mě jemně obejme. Atsuhi mi jen pevně, ale vřele stiskne ruku. „Tak co tu děláte? Přijeli jste mi jen dělat společnost?" zeptám se a Atsuhi zavrtí hlavou. Tuším, proč jsou tu, ale pořád doufám, že se pletu.

„Ne vlastně jsme tu kvůli...můžeme to probrat vevnitř?" dokončí Yasuo svou větu zcela nesmyslně a mně nezbývá nic jiného, než přikývnout. Nechci být nezdvořilý.

„Knihovna?" navrhnu a oba dva zamíří tím směrem. Následuji je.

Když se všichni konečně usadíme, zadívám se na ně.

„Stalo se mu něco?" zeptám se hned bez okolků, protože nechci chodit kolem horké kaše déle. Yasuo nervózně poposedne a po očku se podívá na Atsuhiho. Ten si odkašle a povzdechne si.

„Jeho stav se nelepší," zamumlá a já svraštím obočí. Nelepší? Jak jako nelepší?!

„Jak to?" zeptám se tak ostře, že sebou Yasuo trochu trhne. Čímž si od Atsuhiho vysloužím velice nepěkný pohled. Trochu ztlumím hlas a otázku zopakuji.

„Nevíme přesně. Doktor je bezradný, ale psychiatrička si myslí, že je to kvůli jeho pocitům," vysvětluje Yasuo opatrně a já se na něj zadívám pronikavým pohledem u kterého vím, že ho nikdo nevydrží.

Nikdo kromě něj.

„Jak se cítí?" položím otázku na kterou beztak znám odpověď. Atsuhi si znovu povzdechne a poškrábe se na zátylku.

„Řekněme, že není ve své kůži. Chová se, jako by to snad ani nebyl on," zamumlá nakonec a já se zamračím.

Chci podotknout, že Kyoshi se málokdy chová jako on, ale teď asi není ta správná chvíle.

„Co s tím mám co dělat já?" zeptám se nakonec trochu sevřeným hlasem. Jediné, co si přeji je, aby neřekli, že...

„Myslíme si, že interakce s tebou by mu mohla pomoct," zamumlá nakonec Yasuo a já pevně sevřu víčka.

Tohle. Přesně tohle jsem nechtěl slyšet.

"Nemyslím si, že máte pravdu," zamumlám nakonec a Yasuo se smutně pousměje. Je mi zle ze sebe samého.

„Právě, že máme. Jen ji nevidíš," povzdechne si a já se na něj zadívám. Ten omega kluk, kterého jsem poznal je pryč. Na jeho místo nastoupil někdo, kdo se zrodil v onom tmavém sklepě.

„Yasuo nedošel bys prosím do kuchyně pro nějaké pití?" ozve se nakonec Atsuhi a omega beze slova opustí místnost. Zůstanu tu jen já a druhý alfa. Nějakou dobu se jen vzájemně propalujeme pohledy, než Atsuhi konečně promluví.

„Měl bys za ním zajet. Něco mu říct. Klidně na něj křičet, házet boty nebo vyhrožovat odpojením od přístrojů... Měl bys prostě udělat něco, co ho donutí k reakci..." zamumlá nakonec a já sklopím pohled k zemi. 

"Nemůžu," zamumlám nakonec a Atsuhi se sykavě nadechne.

"Ale ty musíš. Tady není žádný nemůžu. Kyoshi tě potřebuje," zamumlá. Neodpovím, protože nevím, co na to říct. "Tiaro, můj bratr je na tom mizerně. Já vím, že to, co udělal je příšerné a de facto neomluvitelné, ale...mohli byste si tohle vyříkat, až na tom Kyoshi bude lépe? Přísahám, že až bude v pořádku, už nikdy po tobě nebudu nic chtít. Ale teď... Teď, když nespí, skoro nemluví a jídlo do něj rvou násilím...teď, když jen zírá na ten proklatý strop... potřebuju, abys to pro mě udělal. Abys to pro něj udělal," zamumlá a já hlasitě polknu, než se na něj podívám.

"Nespí ani nejí?" zeptám se po chvíli a Atsuhi zoufale zakroutí hlavou. Zhluboka vydechnu. Podle toho, co Atsuhi říká je na tom Kyoshi opravdu bledě. A jestli mu můžu nějak pomoct...udělám to.

"Dobře," řeknu tiše a Atsuhi se na mě podívá. "Zajedu za ním. Jednou. Jen jednou." Nejsem si jistý, že bych to vícekrát zvládnul. Na tváři alfy přede mnou se objeví malinký úsměv.

"Díky," zamumlá nakonec a já přikývnu.

__________________________________________

Byl to příšerný nápad. Ale když už jsem tady... Opatrně zaklepu na světlé dveře, ale žádné "dále" se neozve. Vzpomenu si, co říkal Atsuhi. Sevřu kliku a ještě na chvíli se zamyslím, jestli by nebylo lepší odsud odejít. Nebo ještě lépe utéct. Nakonec ale zavrtím hlavou a kovovou kliku stisknu.

Jako první spatřím lůžko, na kterém leží. Když vejdu, ani se na mě nepodívá. Pochybuju, že vůbec zaznamenal mou přítomnost. Vejdu dovnitř a dveře za sebou opatrně zavřu. Bojím se ho vyděsit, protože nikdy jsem si nemyslel, že mi bude připadat...tak křehký. Jako by ho sebemenší závan větru mohl roztříštit na blyštivé střepy.

Pak se na něj podívám pozorněji. Vypadá strašně. Ty tři týdny v tomto stavu se na něm podespaly víc, než když skoro měsíc nespal, kvůli mému séru. Kůži má bledou a tenkou jako papír, tváře propadlé a jindy tak nádherné oči jsou tmavé a bez jakékoli jiskry života. Je přikrytý peřinou, ale jsem si jistý, že strašlivě zhubnul.

Pohled na něj mě málem srazí na kolena.

"Kyoshi?" ozvu se tiše, ale má přítomnost stále zůstává bez reakce. Nervózně přejdu o pát kroků blíž. "Kyoshi? Vnímáš mě?" zamumlám, když se zastavím sotva půl metru od něj. Jeho zorničky se rozšíří, ale stále mi nevěnuje pozornost. Pohled na něj v tomto stavu mi trhá srdce, ale nevím, zda můžu něco udělat.

Napadne mě jen jediná věc. Několik dlouhých vteřin tam jen tiše stojím, než konečně zvednu ruku a přejedu po hřbetu jeho levé ruky. Cukne sebou, ale neuhne. Nepřemýšlím nad tím, že na to prostě a jednoduše nemusí mít sílu. Opatrně propletu své prsty s těmi jeho.

"Kyoshi?" zamumlám znovu. Tentokrát se na mě podívá a překvapeně vytřeští oči. Opravdu doteď nevěděl, že tu jsem...

"Tiaro?"

Omlouvám se za delší časovou prodlevu, ale měla jsem obrovský spisovatelský blok... Ale tak snad jsem ho tímto překonala.