𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚅.

Stál jsem vedle Kiby a málem jsem si kousal nehty nervozitou. Kolem nás stáli ostatní pracovníci naší laboratoře a nevypadali o nic méně vyděšeně, než já. Kiba vypadal vcelku klidně na to, jak se tohle celé mohlo strašně pokazit.

Abych nastálou situaci vysvětlil: V pátek jsme si uvědomili, že nestíháme. V pondělí ve dvě odpoledne mělo být hotové sérum na Tiarově desce a my jsme ještě ani nezačali poslední úpravy. A tak v neděli přišel Kiba s návrhem. Dosti šíleným a nereálným návrhem, ale v tu chvíli nám to prostě bylo jedno.

Kiba navrhnul, abychom přeskočili poslední testovací fáze, vykašlali se na překontrolování a úpravy a prostě to sérum zadali do počítače, který nám ho přes noc vytvoří.

A teď bylo pondělí půl jedné odpoledne a do konečné lhůty zbývala hodina a půl. Rozhlédl jsem se kolem sebe po všech těch nesmírně unavených tváích a sevřel rty. Jestli tohle nevyjde, my všichni jsme v háji. Přístroj zapípal a já k němu okamžitě otočil hlavu. Kiba vystřelil vpřed a začal otevírat vzduchotěsná dvířka.

My ostatní jsme ani nedýchali. Náš hlavní vývojář z vnitřního otvoru vyndal malou, podlouhlou lahvičku s čirou tekutinou a zvedl ji před sebe. Pak přešel ke svému stolu, kde ležely rozložené testovací papírky. Na každý z devíti proužků nakapal pár kapek a stejně jako my ostatní napjatě čekal, jaké barvy se objeví.

Hodiny na stěně tikaly a neskutečně mě vytáčely. Někdo si kýchnul a další zakašlal. Srdce mi tlouklo jako zvon.

A pak - po několika vteřinách, navzdory tomu, že se mi to zdálo jako hodiny - začaly papírky pomalu ale jistě nabírat barvu. Kiba k nim přiskočil s kontrolovacím papírem. Rychle jezdil očima z jednoho objektu na druhý a něco si přitom nesrozumitelně mumlal. Sevřel jsem si ret mezi zuby a člověk za mnou si znovu kýchnul.

Pak se k nám hlavní vývojář otočil bez naprosto jakéhokoli výrazu. Nakrčil jsem obočí a už se chtěl zeptat, co se nepovedlo, když se jeho rty pomalu roztáhly do širokého úsměvu.

"Máme to," zašeptal tiše a v místnosti by najednou bylo slyšet spadnout špendlík. Nikdo jsme nepobírali, co nám Kiba sdělil.

"Máme to?" prolomil jsem ticho po nějaké době nakřáplým hlasem a on pomalu přikývl. Pořád jsem tomu nevěřil. Vytrhl jsem mu papír z ruky a sám začal rychle kontrolovat odpovídající barvy. Všechny do puntíku seděly. Zavřel jsem oči a rozřeseně se nadechl. Kolem mě propukl jásot. Měl jsem dojem, že slyším i cinkání skleniček, ale příliš jsem to nevnímal. Nebyl jsem schopen otevřít oči a rozhlédnout se.

Na rameni mi přistála těžká ruka a vedle ucha se mi ozval Kibův smích.

"Dokázali jsme to!" vykřikl zpěvavým hlasem a já se přistihl, jak se mi na rty vkrádá nepatrný úsměv.

"Jo," zamumlal jsem a on mi zavýskl do ucha, což mi způsobilo pocit, že jsem hluchý. Pak mě zčistajasna popadl kolem ramen a prudce se mnou zatřásl.

"My jsme to fakt dali kurva!" zakřičel ještě jednou, jako by se o tom potřeboval neustále přesvědčovat. Nebo o tom neustále přesvědčovat nás ostatní. Zakýval jsem hlavou a opatrně zazátkoval lahvičku.

"Musím jít," zamumlal jsem a on nadšeně přikývl. Už jsem byl skoro u dveří, když na mě ještě zavolal.

"Kyoshi?" ozvalo se a já se na něj podíval. Všichni v místnosti se na mě dívali. Kiba ale v klidu pokračoval. "Vyřiď tomu parchantovi, ať jde do prdele on, jeho právníci a celá jeho firma," dopověděl a pak se na mě zakřenil. Několik ostatních zaměstnanců souhlasně zahučelo a někdo svůj souhlas dokonce vyjádřil i verbálně.