𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚇𝙸𝙸.

Tiarovo klidné oddechování, které se ozývalo za mými zády mě rušilo při usilovném přemýšlení. Ne, že by byl nějak extra hlasitý, ale...šlo čistě o to, že tu byl. A hlavně o to, že jsem tu byl já.

V hlavě se mi jedna za druhou vynořovaly vzpomínky, jak jsme takhle lehávali dříve. Přesně v této poloze, přesně na tomto místě, ale v dočista jiné situaci.

Díval jsem se z okna do temné noci a po spánku mi na polštář pomalu a tiše stékaly slzy. Nedokázal bych je zastavit, ani kdybych se hodně snažil.

Tiara se pohnul a přetočil se na druhý bok, čímž mě pustil. Opatrně jsem se na něj otočil a prohlédl si ho. Pomalu a podrobně, protože jsem konečně - po tak dlouhé době - měl čas a příležitost.

Uvědomil jsem si, že od doby, co jsem ho takto pozoroval naposledy se změnil. I ve spánku vypadal mnohem ustaraněji. Dřív se ze spaní mírně usmíval. Teď už ne. Jeho koutky byly volně svěšené a na tváři měl spíš pochmurný výraz. A to vše kvůli mně...

Neuvěřitelně opatrně jsem k němu natáhl dva prsty a přejel mu jimi po téměř alabastrově bílé tváři. Jeho kůže byla měkká a jemná jako vždy.

Linie jeho čelisti a nosu byly stále štíhlé a ostré, ale jinak, než ta má. Vypadal přísně. Aristokraticky. Mocně. Já oproti němu vypadal jako dvacetiletý kluk, kterému nikdo nedává najíst.

V levém obočí se mu táhla krátká, bílá jizvička, kterou si způsobil jako malý. Kdysi mi o tom vyprávěl. Kdysi mi vyprávěl o všem, co mu přišlo na jazyk.

Položil jsem dlaň na jeho hrudník a nějakou dobu vnímal jen to, jak silný a pravidelný je tlukot jeho srdce. Jak se jeho hruď zvedá a klesá v reakci na nádechy a výdechy.

Přiblížil jsem se k němu ještě blíž a položil mu hlavu na nahé rameno. Zcela určitě na jeho bledé pokožce ulpělo pár mých slz, ale neřešil jsem to. Až se probudí, slzy budou dávno pryč. Pravděpodobně i se mnou.

Věděl jsem, že odcházet uprostřed noci není zrovna dvakrát moudré, nebo ohleduplné, ale nedokázal jsem v posteli ležet déle.

Potichu jsem se posadil a ze země sebral spodní prádlo a košili. Kalhoty skončily skoro na druhé straně místnosti, takže se pro ně budu muset vydat později.

Opřel jsem si lokty a kolena a složil hlavu do dlaní. Minulost a přítomnost se mi zamotávaly v hlavě, až jsem myslel, že se z toho zblázním. Slzy mi tekly ještě víc a pomalu máčely mou košili. Uklidnit se mi trvalo dlouho - mnohem déle, než obvykle - ale měl jsem čas. Spoustu času. V hlavě se mi míhaly záblesky života, který jsem měl a který jsem ztratil. Zahodil.

Vzpoměl jsem si, jak jsme sem s Tiarou přijeli po našem prvním výročí. Smáli jsme se na celé kolo a dělali si legraci ze společenských tanců.

Pak se mi v hlavě mihla vzpomínka na noc, kdy jsme se zasnoubili. Klečel jsem tady. Na koberci, který byl jen asi metr a půl od místa, kde jsem teď seděl. Se vztekem, smutkem a nenávistí jsem se na ten nevinný kus látky díval. Věděl jsem, že zrovna koberec opravdu za nic nemůže. Za všechno totiž můžu já.

Když jsem toho byl schopný, zvedl jsem se a kulhavě se dostal až ke svým kalhotům, které jsem si neobratně natáhl. Přes krk jsem si pouze přehodil kravatu a boty vzal do ruky. Stav mých nohou mi nedovoloval chodit po špičkách, ale alespoň jsem se snažil. U dveří jsem se otočil a zadíval se na postavu sedící na posteli. Sedící...

Ztuhl jsem a podíval se do jeho již zcela bdělých očí. Nějakou dobu jsme se jen v tichosti navzájem pozorovali.

"Nemůžu tady zůstat," vypravil jsem ze sebe nakonec zlomeně a on mlčky přikývnul.

"Tak běž," zašeptal poté a lehl si zpět na polštář. Jeho překrásné, jasné oči byly ale stále připoutané k mé osobě. Povzdechl jsem si a odložil boty na podlahu vedle sebe. Pozoroval každý můj pohyb směrem k němu. Posadil jsem se na okraj jeho postele a propletl své prsty s těmi jeho.

Sklonil jsem se a vtiskl mu letmý polibek na rty.

"Omlouvám se," zašeptal jsem. Na jeho tváři se objevila slza, ale nebyla jeho.

Uvědomil jsem si, že už zase pláču. Natáhl se a jemně mi setřel těch několik slaných kapek, kutálejících se po mých tvářích.

"To je v pořádku. Chápu to," zamumlal a přitáhl si mě blíž, aby se svým čelem mohl dotknout toho mého. Opřel jsem se o něj a zhluboka se nadechl.

"Jak bys to mohl chápat?" zeptal jsem se tiše a zavřel jsem oči. Kéž bych v této poloze mohl - a vlastně i dokázal - zůstat navždy. Prsty jeho druhé ruky se jemně dotkly mé tváře, ale já neucukl. Jen jsem si užíval ten dotek, protože jsem věděl, že to za chvíli skončí a mně zůstane jen ta vzpomínka. Jako vždy, když jsem byl s ním.

"Chápu hodně věcí Yoshi," odpověděl neurčitě a já se pousmál.

"To se vsadím," povzdechl jsem si. Narovnal jsem se a ještě jednou se na něj krátce pousmál. Pak jsem se zvedl a jeho ruka vykloula z té mé.

Najednou jsem měl pocit prázdnoty a samoty. Nepravidelným krokem jsem došel ke dveřím, kde jsem znovu zvedl své boty a vzal za kliku. Ještě, než jsem za sebou zavřel jsem se na něj podíval. Stále mě pozoroval.

"Děkuju," zamumlal jsem tichounce. Nečekal jsem na jeho reakci. Vlastně jsem si ani nebyl jistý, že mé slovo na rozloučenou slyšel.

Nešikovně jsem se dostal do knihovny, ve které jsem si vyzvedl zapomenutou hůl a pak jsem odešel z potemělého domu. Venku jsem se nadechl čerstvého vzduchu a chvíli jen nechal studený vítr, ať mě lehce hladí po tváři. Pak jsem nasedl do svého auta, nastartoval a vyrazil domů. Nebo alespoň tam, kde jsem to domovem nazýval.

Protože malá část mé duše věděla a připouštěla, že mé pravé doma je s ním. Jen a jen s ním...

Mysleli jste si, jak to odteď bude pohádkový a zalitý růžovým světlem? No...omlouvám se.

Taky se omlouvám za o něco kratší kapitolu, ale co jsem v ní chtěla říct jsem řekla a nevidím důvod, proč to natahovat...