𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝙸𝙸.

Nikdo tu nikdy nebyl. 

Nebo alespoň co já vím. Nikdy jsem tu totiž nikoho nepotkal. Nechal jsem auto na jednom opuštěném parkovišti, což byl sám o sobě docela risk, ale...trvalo by mi asi deset minut ho zase získat zpět, takže jsem to nijak neřešil. Byla asi jedna hodina v noci, když jsem dorazil na místo, kam jsem potřeboval.

Odsud jsem viděl daleko. Hodně, hodně daleko. Opatrně jsem se posadil na kamennou kostku přímo na vrcholu obřího mostu. Dolů na silnici to mohlo být nějakých dvacet metrů a mně se z té výšky v první vteřině jako vždy zamotala hlava. Zavřel jsem oči a několikrát se zhluboka nadechl, než jsem se uklidnil. Když jsem oči zase otevřel, už jsem se nebál, že spadnu. Věděl jsem, že jestli mě někdo najde rozplácnutého na tvrdém betonu, bude to mé rozhodnutí a ne hloupá náhoda. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl útržek papírku. 

Omlouvám se.

Bylo vtipné, jak byla tato slova univerzální. Každý, kdo by si je přečetl by si je vyložil jinak. Každý by v nich viděl omluvu za něco jiného. A každý by měl pravdu.

Posledních pár měsíců jsem u sebe tento papírek nosil neustále. Jen tak, pro případ. Mé špatné chvilky si přicházely a odcházely kdy se jim zlíbilo a já nikdy nevěděl, jestli už je to ona. Jestli už je to ta, která všechno ukončí.

Je to vlastně k popukání, nemyslíte? Pár alfy a omegy, kde si oba dva přejí zemřít. Ale zatím se to podařilo jen jednomu. Vzpomněl jsem si, jak tu Akio jednou byl se mnou. Vzpomněl jsem si, jak se mě snažil vyprovokovat, abych ho shodil dolů. Tehdy jsem se tak moc bál sám sebe, že jsem odsud utekl a nechal ho samotného. Věděl jsem, že neskočí.

Žmoulal jsem papírek mezi prsty a přemýšlel, kdo by mě asi našel, kdybych se rozhodl skočit. Patrně nějaká alfa, která by tudy pozdě v noci projížděla. Vystoupila by z auta, protože by viděla někoho na zemi a přešla by ke mně. Možná by mě i poznala a zavolala mámě, tátovi, nebo Atsuhimu. Nebo ne a zavolala by do nemocnice. Pak by si všimla papírku v mé ruce a přečetla by si ta dvě jednoduchá slova. Sám pro sebe jsem se uchechtl a schoval útržek do kapsy. 

Jak by se asi tvářila má rodina, až by se to k nim doneslo? Jak by se tvářil on? Ulevilo by se jim? Byli by rádi? Nebo by jim po tvářích tekly slzy? To je něco, co se nikdy nedozvím. Buď proto, že to neudělám a oni na to nebudou moct reagovat a nebo proto, že to udělám, ale už se jejich reakci nedozvím.

Zadíval jsem se do dálky a zkoušel najít světla nějakého známého domu. Ve zdejší krajině bylo spousta náhodně roztroušených alfích obydlí, takže šance najít nějaké známé ani nebyla tak malá. Ale já měl vždycky úplně nemožný smysl pro orientaci a tak jsem nenašel nic. Tedy...světla jsem viděl, to ano, ale netušil jsem, jestli je znám, nebo ne.

S povzdechem jsem se postavil a zahleděl se pod sebe. Bylo by tak strašně jednoduché udělat ten jeden krok do prázdna. Možná bych na to mohl i zavřít oči. Něco v hlavě mi ale šeptalo, že dnes není ten den. Že dnes není den, kdy to všechno skončím. Škoda. Možná příště.

Pomalu jsem se vydal směrem k autu a cestou si pobrukoval tichou melodii z jedné reklamy, kterou jsem viděl. Strašně mě štvala, ale zbavit jsem se jí nedokázal. Když jsem nasedl do auta, zarazil jsem se. Nevěděl jsem, co budu dělat dál. Domů se mi ještě nechtělo. Čekala by tam na mě Anieta a vyptávala by se, jestli jsem mu zavolal. Zavolal jsi mu, zavolal jsi mu, zavolal jsi mu? Ne? Tak mu zavolej! 

Ne, domů jsem jet nechtěl. Ale pro jednou jsem nechtěl ani do žádného pochybného podniku, kde by se mě pravděpodobně nějaká ženská omega pokusila zbavit všech mých starostí. Nepopírám, že občas jsem tuto cestu zvolil. Druhý den mi bylo špatně ze sebe samého, ale v ten moment...záleželo jen na tom, že jsem na chvíli přestal myslet na všechno. Na něj, na Akia, na svůj beznadějný, zkurvený život, na svého šťastného bratra a jeho snoubence, na svého kreténského dědečka, na svou naivní matku a stále ještě zamilovaného otce...prostě na všechno. A kvůli tomu mi ztráta vnitřní hrdosti občas přišla jako přijatelná cena.

Zaklonil jsem hlavu a celým tělem se opřel do sedadla. Možná bych tu mohl zůstat. V autě na opuštěném parkovišti až do soudného dne. Nebo než umřu hlady, to je taky možnost. Někde jsem ale četl, že smrt hlady je velice nepříjemná a bolestivá, takže jsem se zase narovnal a otočil klíčky v zapalování. Nakonec teda neumřu na opuštěném parkovišti. S trochou štěstí by do mě mohlo nabourat nějaké auto.

Jel jsem asi pět minut, když mi zazvonil telefon. Byl to můj bratr. Chvíli jsem uvažoval o tom, že mu to nevezmu a dál se budu utápět ve svých myšlenkách, ale nakonec jsem na displeji před sebou s povzdechem stiskl zelené tlačítko.

"Kyoshi?" ozvalo se hned a já se proti své vůli malinko pousmál. Tady jsem si to mohl dovolit. Tady mě nikdo neviděl.

"Ano?" zeptal jsem se.

"Máš chvilku času? Něco od tebe potřebuju," řekl a já protočil očima. Dostaneme se s Atsuhim zase někdy do fáze, že mi zavolá jen aby si se mnou popovídal?

"Podle toho o co jde. Povídej," odvětil jsem nakonec a pečlivě si hlídal tón.

"Hele, víš jak jsme se pokoušeli dostat Miru a zastavili nás její právníci?" zeptal se a já zaskřípal zuby. Ta nesnesitelná děvka mi pekelně lezla krkem. Vydal jsem ze sebe souhlasné zabručení a on pokračoval.

"Mluvil jsem o tom s Yasuem a tak nějak jsme se dostali k tématu o nespravedlivém nastavení společnosti..."

"Řekni mi, že jsi ho zase nepřiškrtil," skočil jsem mu do řeči a on vztekle zaprskal.

"To už bych nikdy neudělal," řekl nakonec vážně. "Každopádně, napadlo mě, že...bychom s tím možná mohli něco udělat," dokončil a nastalo ticho. V hlavě jsem si přehrával, co mi vlastně řekl, až všechno zapadlo na svoje místo.

"Tobě snad přeskočilo," vydechl jsem tiše a z telefonu ze ozvalo uchechtnutí.

"Ne, vlastně je mi líp, než kdy dřív," odvětil vesele a zase se odmlčel. Alespoň někomu - napadlo mě. "Poslyš, já vím, že se ti to může zdát jako šílený nápad..."

"Je to šílený nápad."

"...ale tenhle systém nefunguje už dlouho. Jednotlivé omegy se bouří, ale samy nic nezmůžou. Kdybychom se do toho vložili my - nějaké alfy - možná bychom něco dokázali," zamumlal. 

"Je to definitivní," povzdechl jsem si po chvíli. "Láska z tebe dělá idiota." Atsuhi na druhé straně hovoru se krátce zasmál a i já se přistihl, jak se mi na rty vkrádá široký úsměv.

"Možná. Ale teď vážně. Máš silné konexe, mohl bys toho dokázat hodně. Co na to říkáš?" zeptal se a já v jeho hlase jasně slyšel nervozitu. Povzdechl jsem si a na chvíli upřel zrak na silnici před sebou. "Kyoshi?" ozval se Atsuhi po pár sekundách a já zatřepal hlavou.

"Promyslím to. Dobře? Nic víc ti teď slíbit nemůžu," zamumlal jsem.

"Dobře. V nic víc jsem teď ani nedoufal," zamumlal on a telefon položil. Žádné měj se. Žádné dávej na sebe pozor. Takhle náš vztah nefungoval. Už tak nefungoval. Protože jsem ho pokazil. Jako všechno ostatní.

Čím víc se vžívám do Kyoshiho kůže (a to jsem teprve u kapitoly číslo dvě dámy a pánové) tím víc ho miluju. Jen jsem to sem chtěla napsat.