𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝙸.

Volant jsem křečovitě svíral oběma rukama, až jsem měl dojem, že kůže pod mými prsty brzy praskne. Neměl jsem ponětí kam jedu, ale věděl jsem, že musím daleko. Daleko od všeho, co mi ho připomínalo. Zároveň jsem ale věděl, že jestli dnes zůstanu sám, zítra už se neprobudím. 

Roztřeseně jsem se nadechl a opatrně uvolnil sevření levé ruky. Když se neměla o co opírat, třásla se.

Z kapsy saka jsem vytáhl telefon a na pár vteřin odlepil zrak od vozovky, abych vytočil číslo. Vyzváněcí tón ztichl po pár vteřinách a místo něj se ozval veselý hlas mého hlavního vývojáře.

"Kyoshi? Potřebuješ něco?" zeptal se a já zabránil nutkání pevně zavřít oči.

"Vlastně...vlastně ne. Promiň, že tě otravuju v neděli takhle pozdě," zamumlal jsem a chystal se stisknout červené tlačítko.

"Jsi v cajku? Zníš docela rozrušeně," zastavil mě jeho hlas a já se nevesele uchechtl.

"Jo. To sedí," zamumlal jsem tiše, ale on mě stejně slyšel.

"Stalo se něco?" zeptal se opatrně a já sám pro sebe přikývl. Nahlas jsem ale své myšlenky nevyjádřil.

"Ne. Ne, nic se nestalo," zamítl jsem a on se uchechtl. Nevěřil mi. Nedivím se mu. Taky bych si nevěřil. Nikdy a v ničem.

"Co kdybys přijel k nám? Pošlu ti adresu," navrhnul a já naklonil hlavu na stranu.

"Nevadilo by to tvé ženě?" zeptal jsem se pochybovačně a on zabručel.

"Ne. Bude s tím v pohodě," ujistil mě a já se ještě jednou zatvářil pochybovačně.

"Dobře. Přijedu," povzdechl jsem si nakonec, jako bych mu snad dělal laskavost. Jako by mi tou nabídkou pravděpodobně - už po druhé za poslední dva dny - nezachránil život.

"Fajn. Řiď tak aby ses někde nezabil prosím tě," doporučil mi ještě a telefon položil. O několik vteřin později mi cinkla SMS s jeho adresou a já jí rychle zadal do navigace. Během čtyřiceti minut už jsem vystupoval před větším domem v mně naprosto neznámé čtvrti. Ještě chvíli jsem přemýšlel nad tím, že bych měl nasednout zpátky a otočit to, ale neměl jsem čas. Dveře se otevřely a v nich stála mračící se mladá žena.

"Tak ty jsi Kyoshi," poznamenala kysele a přimhouřila oči.

"Ehm...ano. Rád vás poznávám," zamumlal jsem a napřáhl k ní ruku, kterou mi opatrně stiskla a pak se zase stáhla.

"Jestli jsem taky ráda se ještě uvidí," zamumlala, ale ustoupila na stranu abych mohl projít dovnitř. "Odložte si sako a zujte boty prosím," ucedila mým směrem a zmizela v jedněch dveřích. Zmateně jsem se za ní díval, ale instrukce jsem splnil. Dokonce jsem ty boty i srovnal.

"Už jsi poznal Akemi?" ozvalo se za mnou a já se otočil na Kibu.

"Tvá žena?" zeptal jsem se a on přikývl. "Podle tvého výrazu soudím, že už jsi jí viděl. Nic z toho co ti řekla si neber osobně," instruoval mě a já tupě přikývl.

"Povíš mi už co se stalo?" zeptal se a ramenem se opřel o sloupek od schodiště.

"Nevím jestli se mi o tom chce mluvit," zamumlal jsem a on zvedl obočí.

"Měl jsem za to, že máš jet s něčím pomoct svému bratrovi a jeho snoubenci. Z tvého tónu spíš ale soudím, že jsi byl s Tiarou. Takže?" pobídl mě, ale já zavrtěl hlavou.

"Dobře," pokrčil nakonec rameny. "Pojď si sednout. Třeba za nějakou dobu budeš mít náladu se o to podělit," poznamenal a vedl mě do místnosti, kde předtím zmizela jeho žena - Akemi. Ta teď seděla na jedné ze sedaček a vytrvale ignorovala mou přítomnost. Kiba protočil očima a políbil jí na vršek hlavy.

"Přestaň se mračit. Nic ti neudělal," zamumlal a ona si odfrkla.

"Ale tebe drží v práci celé dny," odsekla a založila si ruce na hrudi. Chvíli jsem nevěděl, co jí na to říct.

"Omlouvám se, ale tu zakázku musíme dodělat rychle, nebo..."  začal jsem, ale zaregistroval jsem Kibu, jak za jejími zády divoce vrtí hlavou.

"Nebo...?" zeptala se a já rychle zapojil mozek.

"Nebo prohraju sázku s jednou alfou," řekl jsem to první, co mě napadlo a ona se ušklíbla.

"Jako by mě to překvapovalo. Půjdu spát. Večeře je skoro hotová Kibo," zamumlala a odešla.

"Díky," ozval se Kiba, když se za ní zavřely dveře.

"Za nic. Proč jí neřekneš, co všechno je v sázce?" nechápal jsem a on se uchechtl.

"Je ve čtvrtém měsíci. Nechci jí přidělávat starosti," zamumlal a já přikývl. Ne, že bych to zrovna chápal, protože něco takového jako těhotnou manželku jsem samozřejmě nezažil, ale snažil jsem se.

"Dáš si něco k pití?" zeptal se nakonec a já přikývl.

"Co máš nejsilnějšího?" zeptal jsem se a on zavrtěl hlavou.

"Brzdi. Řídíš," připomněl mi a já se uchechtl.

"Řídil jsem v mnohem horších stavech než je pár panáků v krvi. Zvládnu to," ujistil jsem ho a on protočil očima. Pak ale přešel ke skříni u zdi a vytáhl z ní flašku zlatavé tekutiny. Oběma nám nalil a já to do sebe obrátil na ex. Pozoroval mě s mírným zaskočením, ale nevyjadřoval se. Jen mi podal flašku, abych si dolil.

"Dozvím se proč pijeme?" zeptal se po chvíli a já se zašklebil.

"Ty nedáš pokoj, že?" vydechl jsem a on pokrčil rameny.

"Jsem hodně zvědavý," odvětil nakonec a já zakýval hlavou.

"Jo. Všiml jsem si," zamumlal jsem a on se pohodlně usadil do křesla. Neochvějně mě pozoroval, než jsem se pod jeho pohledem začal ošívat. Povzdechl jsem si a svalil se na sedačku. Lehl jsem si tak, abych na něj neviděl a zavřel oči.

"Musel jsem ho políbit," přiznal jsem nakonec.

"Proč proboha?" nechápal a já se uchechtl.

"Sázka mezi ním a bratrovým snoubencem, do které jsem byl nedobrovolně zatažen," vysvětlil jsem rychle a jednoduše. "Historický kvíz. Poražený mě musel políbit. A Yasuo vyhrál takže..." Zbytek jsem opakovat nemusel.

"A?" zeptal se Kiba a já se zamračil.

"Co a?" nechápal jsem.

"A? Co bylo dál? Jaký to bylo?" vyptával se a já si rukou překryl oči.

"Odešel jsem. Nejrychleji jak bylo možné. A ke tvé druhé otázce...bylo to...bože, já tak nenávidím svého bratra!" zakončil jsem zcela nesmyslně a on se uchechtl.

"Já myslel, že to bylo sázka mezi jeho snoubencem a Tiarou," poznamenal.

"To jo, ale...prosil jsem Atsuhiho aby mě nechal jít a on to odmítl udělat," vysvětlil jsem.

"Prosil jsi ho?" zeptal se Kiba a já přikývl.

"Ten pitomec ví, že neprosím často. Skoro nikdy. Mělo mu sakra dojít, že jde o něco vážného," zavrčel jsem, ale nebylo v tom tolik vzteku, kolik jsem do toho chtěl vložit. Bylo v tom mnohem víc bezmoci.

"Možná kdybys mu o tomhle všem předtím řekl, mohl by..." začal alfa, ale já ho přerušil.

"Ne! Atsuhi se o tomhle nedozví!" zamítl jsem zoufale a Kiba si povzdechl.

"Dobře, fajn. Chápu. Ale něco bys s tím dělat měl..." připomněl mi a já přikývl.

"Já vím," zamumlal jsem tiše.

"Pořád jsi mi neodpověděl na otázku..." ozval se Kiba po pár minutách ticha a já se zamračil na strop.

"Na jakou?" nechápal jsem.

"Jaký to bylo?" zopakoval a já zavřel oči. Vzpomněl jsem si na Tiarovy prsty, dech, na jeho hladkou kůži, na jeho rty... Po levém spánku mi steklo několik slz. Byl jsem si jistý, že si jich Kiba všimnul, ale díky bohu to nekomentoval.

"Bylo to jako sen..." vydechl jsem nakonec a pak se se stále zavřenýma očima smutně pousmál. "a noční můra zároveň."

Kiba by si pomalu měl začít účtovat jako Kyoshiho psycholog...