𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚅𝙸.

Spal jsem skoro dva dny v kuse. Jediné, co jsem byl schopnen dělat bylo chodit do kuchyně a do koupelny. Anieta mě obletovala jako kvočna, ale vlastně jsem za to byl rád. Nikdo jiný tu pro mě nebyl.

Jediného kontaktu s vnějším světem se mi za ty dva dny dostalo, když mi zavolal Kiba.

"Potřebuješ něco, nebo proč mě vyrušuješ z mého zimního spánku?" ozval jsem se a na druhé straně bylo chvíli ticho.

"To jsem já Kyoshi,"ozval se ženský hlas a já zvedl obočí.

"Akemi?" zeptal jsem se a dostalo se mi souhlasného zahuhlání.

"Poslyš...chtěla jsem se jen omluvit za to, jak jsem se chovala. Kiba mi řekl jak to vlastně celé bylo, ale předtím mě prostě nechtěl stresovat," zamumlala.

"Já vím. Bál se, aby tím neublížil vašemu dítěti," řekl jsem a ona znovu zabručela na souhlas.

"Jen jsem se chtěla omluvit. Můžeš se vrátit ke svému zimnímu spánku," poznamenala nakonec a já se krátce zasmál.

"Díky. Pozdravuj Kibu," řekl jsem ještě, než jsem telefon položil. Nebyl jsem ale klidu ponechán dlouho, protože sotva jsem přístroj odložil na noční stolek, znovu zazvonil. Na obrazovce svítilo velkými písmeny MÁMA. Chvíli jsem uvažoval, jestli to nemám postě nechat zvonit, ale nakonec jsem si telefon s poraženeckým povzdechem přiložil k uchu.

"Ano mami?" ozval jsem se. Její veselý hlas mi o okamžik později narazil do ucha takovou silou, že jsem telefon musel o něco oddálit.

"Kyoshi! Tak ráda tě slyším!"

"Já tebe taky. Co potřebuješ?" zeptal jsem se a ona si povzdechla.

"Proč si hned myslíš, že od tebe něco potřebuju?"

"A ne snad?" odpověděl jsem otázkou a ona si znovu povzdechla. Vsadil bych se, že právě kroutí hlavou.

"Ne. Chtěla jsem se jen zeptat, jestli bys se mnou zítra večer nezašel na večeři," zamumlala zklamaně a mně se v hrudi ozvala provinilost.

"Jasně. Promiň, že jsem protivný. Jsem vyčerpaný," zamumlal jsem jako omluvu.

"Atsuhi se zmínil," odpověděla tiše a já si sám pro sebe kývnul.

"Takže zítra v sedm tě vyzvednu?" navázal jsem na předchozí konverzaci.

"To budeš moc hodný! Zajedeme do Steak house nebo k Tikamimu?" zeptala se.

"Je mi to jedno, vyber ty," zamumlal jsem a ona zamumlala na souhlas.

"Tak zítra," rozloučil jsem se.

"V sedm, nezapomeň!" křikla ještě, když jsem pokládal telefon. Svalil jsem se po zádech zpět do polštářů a překryl si oči rukama. Mámu jsem měl rád, ale...její nezdolná optimistická nálada mě občas zmáhala. Ve všem viděla něco dobrého a pozitivního. Jsem si jistý, že něco by našla i na Akiově smrti, nebo na mé situaci, kdyby se o ní dozvěděla.

Během několika málo minut už jsem zase tvrdě spal.

_____________________________________

Před domem svých rodičů jsem zaparkoval včas a vystoupil jsem na štěrkové parkoviště. Podíval jsem se na hodinky na zápěstí a po zjištění, že do sedmi zbývají ještě asi dvě minuty ho zase rychle překryl rukávem. Poslední co jsem potřeboval bylo, aby si máma všimla mých jizev.

Opřel jsem se o auto a dal se do pozorvání vchodových dveří. Máma z nich vyšla o několik minut později se širokým úsměvem na tváři a otcem za zády. Nedošlo mi, že asi pojede taky. Co mi už ale vůbec nedošlo bylo, že s za nimi objeví i můj bratr a jeho snoubenec. Vyjeveně jsem na ono procesí zíral, dokud nedošli až ke mně.