𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇.

To pípání bylo otravné. První, co mě napadlo je, že jestli takhle vypadá posmrtný život, moc to za to nestojí. Všude tma a vysoké, hlasité pískání.

Okamžik na to jsem si uvědomil, že něco není tak, jak jsem předpokládal. Všude kolem mě se vznášel pach dezinfekce.

Pohnul jsem prsty na ruce a uvědomil si, že je nějaká těžká. Pokusil jsem se tím směrem otočil hlavu, ale nedokázal jsem to.

To, co se nacházelo kolem mého krku byl krční límec?

Mozek mi jel na plné obrátky, ale z nastalé situace toho moc nezjistil. Bylo toho na něj prostě moc.

Docela dlouho jsem jen přemýšlel, protože co jiného taky dělat, když nedokážete ani otevřít oči?

Poslední, co si pamatuji je, jak kolem mě hvízdá vzduch. Takže jsem opravdu skočil. Alespoň tohle se mi nezdálo. Ten zbytek mě ale dál usilovně mátl.

Pohnul jsem nohou, ale do zbytku těla mi okamžitě vystřelila prudká bolest a tak jsem toho nechal. Někde napravo ode mě něco zaskřípalo a já si překvapeně uvědomil, že to byly dveře.

Část mé mysli se pořád držela toho, že jsme v posmrtném životě, ovšem mnohem větší a mnohem racionálnější část místo, kde jsme se nacházeli poznala.

Nemocnice.

Někdo si s povzdechem sednul, což jsem poznal podle posunutí židle po podlaze. Řekl bych, že pořád nezaznamenal, že jsem vzhůru. Jak dlouho jsem byl mimo, že ho ani nepřekvapuje, že nemám otevřené oči?

Chtěl jsem na sebe upozornit, ale očividně mě nezrazovalo jen tělo, ale i hlas. Za boha jsem nebyl schopný promluvit.

Vážně mě zajímalo, kdo se mnou v místnosti je, ale vzdal jsem to. Prostě budu muset počkat, až mě půjde zkontrolovat nějaký doktor.

O několik minut - nebo taky hodin, nejsem si jistý - později, dveře znovu zaskřípaly a dovnitř vešla druhá osoba.

„Neměl byste jít spát?“ zeptal se neznámý hlas. Nebyl jsem si jistý, jestli mluvil na mě, nebo na již přítomného člověka, ale odpověď jsem tak jako tak musel nechat na něm.

„Ne, dokud se jeho stav nezlepší,“ odpověděla osoba a kdybych toho byl schopen, vytřeštil bych oči. Ten hlas...byl to snad...Tiara? Neměl jsem halucinace?

Druhý člověk - pravděpodobně doktor - si povzdechl a přešel ke mně blíž.

„Zkontroluji ho, ale vy, Niobari, mi slíbite, že si pak půjdete lehnout. Jste tu už šest dní a za tu dobu jste spal maximálně osmnáct hodin.“ Takže to byl on. Byl tu a seděl u mého nemocničního lůžka. Nevěděl jsem, co si o tom myslet.

Doktor začal pravděpodobně kontrolovat přístroje, protože začaly pípat jako splašené.

„Mám pro vás dobrou zprávu,“ ozval se nakonec. „Myslím, že nás vnímá. Ještě nějakou dobu nebude schopný úplně reagovat, ale třeba...“

„Kyoshi?“ přerušil ho Tiarův hlas a já se vnitřně napřímil. „Kyoshi prosím, jestli mě slyšíš, dej to nějak najevo,“ zamumlal prosebně. Chtěl jsem. Opravdu jsem chtěl. Ale vypadalo to, že zbytky energie jsem vyčerpal na ty dva pohyby při probuzení.

Cítil jsem, jak jeho teplá, velká dlaň vklouzla do té mé. Kdybych mohl, při tom dotyku bych omdlel.

„Stačí mi malinko sevřít ruku,“ instruoval mě. Veškerou svou zbývající vůli a energii jsem se pokusil namířit do dlaně, kterou svíral, ale pořád se nic nedělo. Už se začínal zklamaně odtahovat, když jsem konečně pohnul alespoň malíčkem. Zastavil se a jeho ruka ještě nějakou chvíli zůstávala v té mé.