𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝙻.

Dalších deset dní jsem v mysli tvořil seznam pro a proti. Možná to tak být nemělo, možná jsem nad tím neměl tak přemýšlet, ale... tentokrát to muselo vyjít. Prostě muselo. A tím pádem musel být i seznam.

Na druhou stranu, nebylo jeho: „Chci s tebou strávit zbytek života Yoshi.“ dostatečně vypovídající...?

Dnes jsme se s Tiarou měli sejít u mě doma. Ačkoli jsem ho viděl ráno, už jsem se ho nemohl dočkat. Jakmile jsem se vrátil z práce, kde mi Kiba stihl čtyřikrát říct, že vypadám nějak podezřele nabitě, prokulhal jsem se kolem překvapené Aniety až do jedné z místností, kterou jsem dlouhodobě používal jako skladiště věcí minulých. Musel jsem najít jednu věc.

Po dvou hodinách neúspěšného hledání jsem to málem vzdal, když se otevřely dveře a já v nich spatřil stát Anietinu shrbenou postavu. Nakláněla hlavu na stranu a nechápavě kroutila hlavou.

„Co tady proboha tak dlouho hledáš?“ zeptala se a já zavrtěl hlavou.

„To je jedno. Stejně to očividně nikdy nenajdu,“ zabručel jsem a zvedl se. Opřel jsem se o hůl, prošel kolem Aniety a zavřel za námi dveře. Tajemně se usmívala a já se na ní podezřívavě zamračil.

„Proč se takhle tváříš?“ zeptal jsem se nakonec a ona se zatvářila ještě záhadněji. Pak sáhla do kapsy zástěry a vytáhla malou, tmavě modrou krabičku se stříbrným lemováním. Zarazil jsem se a podíval se na ní pořádně.

„Kde jsi to našla?“ zeptal jsem se nakonec tiše a natáhl ruku, aby mi věcičku podala. Namísto toho ale ruku o něco odtáhla a zatvářila se vážně.

„Mám to u sebe už dlouho. Nechtěla jsem, aby se to zaházelo kdejakým harampádím,“ odpověděla nejdřív na mou první otázku a pak po mně přejela pohledem.

„Než ti to vrátím, musím se na něco zeptat,“ řekla a já netrpělivě čekal s rukou stále nataženou jejím směrem. Znovu si mě přeměřila pohledem a naklonila hlavu na stranu.

„Věříš tomu?“ zeptala se a já se zatvářil zmateně.

„Čemu?“ zeptal jsem se a ona se na mě podívala, jako na úplného idiota.

„Věříš, že to tentokrát vyjde? Protože jestli ne, jestli by to vám oběma jen znovu zlomilo srdce, tak ti radím, abyste to rychle ukončili,“ vysvětlovala a já zatnul zuby.

Věděl jsem, že bych se na ní neměl zlobit. Přeci jen to myslela dobře. Jinak dobře než mí rodiče. Anieta měla strach o nás o oba.

Byla jedna z mála, která o tom tehdy věděla a podporovala nás. A byla jedna z mála, která pak mohla pozorovat, co se mnou náš rozchod udělal. Takže se logicky bála, že se to stane znovu.

Sevřel jsem ruku v pěst a s výdechem jí svěsil k boku. Zaklonil jsem hlavu a zadíval se na vzdálený strop.

„Ano,“ odvětil jsem nakonec pevným hlasem a než jsem pokračoval, podíval jsem se na ní. „Věřím, že tentokrát nám to vyjde. Vlastně jsem o tom přesvědčený,“ prohlásil jsem a ona se na mě ještě chvíli zkoumavě dívala, než opatrně natáhla ruku a krabičku mi vložila do dlaně.

„Pak mi nezbývá, než ti věřit, že?“ podotkla se starostlivým úsměvem a já přikývl. Nemohl jsem si pomoct a objal jsem ji.

„Děkuju,“ zamumlal jsem do jejích šedivých vlasů a ona se mi krátce zasmála do košile.

„Nemáš za co drahoušku,“ odvětila nakonec a láskyplně mě poplácala po tváři. „No nic. Jdu upéct jablečný koláč na ráno a pak si jdu lehnout,“ prohlásila a já se na ní usmál.