𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝙸.

Ležel jsem na posteli, zíral do stropu a prstem nervózně poklepával o kovovou konstrukci. Bylo něco kolem tří hodin ráno. Netrpím nespavostí, nebo tak něco, jen...Byl jsem zmatený. Zmatený, vyděšený a totálně vykolejený. Což bych nahlas samozřejmě nikdy nepřiznal.

Cítil jsem se...jako já. Cítil jsem se jako já a pořádně mě to vyděsilo. Tak jsem se totiž necítil už hodně dlouho. Zvuk, který nehty vydávaly o kovovou konstrukci mi začal vadit, ale potřeboval jsem nějak vypustit vnitřní napětí a tak jsem nepřestával.

Problém s tím, cítit se jako já byl, že jsem nevěděl, jak se chovat. Poslední rok a půl jsem pořád nosil nějaké masky a vlastně jsem to dělal i dlouho předtím. I když jsme s Tiarou tajili náš vztah jsem si furt na něco hrál. A teď najednou nic. Nula. Nebyl jsem schopný se začít znovu přetvařovat. Prostě jsem to nedokázal. A to mě děsilo k smrti.

O kolik jednodušší by vše bylo, kdybych pro jednou v životě něco udělal opravdu pořádně? O kolik jednodušší by bylo, kdybych to tím skokem skoncoval? Nemusel bych snášet...nejen tohle ale i tu spoustu dalších věcí.

Máminy starostlivé pohledy, tátův vyčítavý pohled, Yasuovo mračení, Atsuhiho naštvané poznámky...a vše to, co se dělo s Tiarou. Nebo vlastně spíš to, že se nedělo nic. Tohle všechno a ještě mnohem víc dohromady mě pomalu, ale jistě dohánělo k šílenství.

Stiskl jsem oční víčka k sobě a kdybych mohl, praštil bych pěstí do stolku vedle sebe. Bohužel jsem ale nedokázal zvednout ruku a tak jsem si to mohl jen představovat.

Nevěděl jsem, co budu dělat. Nevěděl, nevěděl, nevěděl...

Jedno jsem ale věděl. Z tohohle přemýšlení mi za chvíli odejde mozek.

Pokusil jsem se soustředit na něco jiného, ale strach ze zítřku mi vstupoval do všech představ, které můj mozek navrhnul.

Až zítra přijde má rodina, co budu dělat? Jak se budu tvářit? Nebylo by jednodušší předstírat mdloby? Asi ne. Se všemi těmi přístroji kolem mě by poznali, že jsem neomdlel doopravdy. Ale je vcelku reálná šance, že to doopravdy bude, což by mi ušětřilo hromadu vysvětlování, potíží a výčitek.

Zhluboka jsem se nadechl a zakázal si na to myslet. Což se ale lépe řekne, než udělá.

A tak jsem sáhl po tom posledním, co mi zbývalo a co mi myšlenky vždy spolehlivě odvedlo jinam. I když to byl možná špatný nápad...

Flashback

Probudil jsem se uprostřed noci. V okně vedle mě bylo temno a já se ani nemusel dívat na hodinky, abych věděl, že je něco kolem třetí ráno. Tedy ta nejčernější tma. Kolikrát už jsem v tuto denní dobu přesně z tohoto okna pozoroval hvězdy a přemýšlel? Nečetněkrát.

Kolem pasu se mi obmotaly silné ruce a já se napůl otočil k osobě za mnou. Věděl jsem, že není úplně vzhůru a tak jsem ho nějakou dobu jen pozoroval. Černé vlasy měl rozhozené po čele a polštáři a náušnice se v měsíčním světle blýskaly. Byl do půli těla nahý a peřina byla skopaná někde na zemi pod námi.

Zatajil se mi dech nad tím, jak byl nádherný. A můj. Jen můj.

Přejel jsem mu prsty po bělostné tváři a jeho oči se malinko pootevřely.

"Neměl bys spát?" zeptal se rozespalým zastřeným hlasem, který mi nahnal husí kůži po celém těle. Pousmál jsem se a otočil se k němu celým tělem.

"Nemůžu," zamumlal jsem a jeho oči se otevřely úplně. Zdálo se mi to, nebo v nich opravdu svítil hvězdný svit? Prohrábl mi vlasy a staroslivě se na mě zadíval.

"Děje se něco?" zeptal se a já s úsměvem zakroutil hlavou.

"Ne. Všechno je v pořádku," zamumlal jsem a on mě objal, takže jsem u něj byl schoulený jako malé dítě. "Všechno je v pořádku," zopakoval jsem tiše a on se uchechtl.

"Jistěže je všechno v pořádku. Dokud jsme spolu, tak vždycky bude," přisvědčil a já se znovu usmál.

"A my spolu budeme navždy, tudíž bude navždy všechno v pořádku," doplnil jsem v polospánku, ale i tak jsem cítil, jak malinko ztuhnul.

"Budeme spolu navždy?" zeptal se tiše a já se vyprostil z jeho sevření, abych se na něj podíval.

"Jistěže. Nebo si to nemyslíš?" zeptal jsem se a on se mi na vteřinu zadíval do očí. Pak se na jeho tváři rozlil široký úsměv.

"Ovšem, že myslím," zamumlal a přitáhl si mě k sobě, aby mě mohl jemně políbit. Usmál jsem se. Když mě pustil, přetočil jsem se na záda a zadíval se na strop.

"Víš co?" ozval se po delším tichu a já na něj upřel tázavý pohled.

"Ano?" zeptal jsem se a on naklonil hlavu na stranu.

"Miluju tě," sdělil mi bez obalu.

"Vážně?" zamumlal jsem a on se usmál.

"Jo. Budeš na mé srdce dávat pozor? Potřebuje speciální péči. Je křišťálové," vysvětloval mi se smíchem a ani já jsem se neubránil širokému úsměvu. Pak jsem zvážněl a zadíval se na něj.

"Taky tě miluju. A na tvé srdce budu dávat pozor vždycky," zamumlal jsem a on se na mě zadíval poněkud šokovanýma očima. "Neměl bys být překvapený. Před vteřinou jsme se shodli, že spolu budeme už navždy. To snad automaticky znamená, že tě miluju, ne?" zeptal jsem se a on musel polknout, než odpověděl.

"To...asi ano. Jen mě nenapadlo, že mi to opravdu řekneš," zamumlal a já se na něj usmál. Pak jsem pokrčil rameny.

"Hm...tak jsem to řekl. Chceš to slyšet ještě jednou?" zeptal jsem se hravě a on se usmál.

"Chci to slyšet ještě milionkrát," zamumlal nakonec, než mě vzal kolem pasu a přehoupl se nade mě. Spletl jsem se. Jeho oči zářily mnohem jasněji, než jakékoli hvězdy.

Konec flashbacku

Z očí mi přes spánky steklo několik slz a vpily se do polštáře. Ta vzpomínka...byla v mé mysli tak jasná, jako by se to celé odehrálo před pohými pár dny a ne před více jak dvěma lety. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou jsem měl a přitom také ta nejbolestivější.

Ten večer jsme oba lhali. Sotva o několik měsíců později mi Tiara se slzami v těch překrásných očích vrátil prsten a obrátil se ke mně zády. Sotva o několik měsíců později jsem jeho křišťálové srdce rozbil na ostré, skleněné střepy. Bylo jedině spravedlivé, že se ty střepy pak postupně zabodávaly do mě.

Slzy mi volně stékely po obličeji a já se je ani nesnažil zastavit. Byla by to marná snaha. Neměl jsem si tuto vzpomínku připomínat.

Ale alespoň už jsem nemyslel na zítřek.

Dneska kapitola složená čistě z Yoshiho myšlenek. Jsem nějaká hodně emotivní a řekla jsem si, že se pokusím rozplakat co nejvíc lidí...