𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝙸𝙸𝙸.

Kapitola bude z Tiarova pohledu a bude vyprávěna v přítomném čase, abych od sebe lépe odlišila postavy.

Tiara

Zmateně stojím u východu a pozoruji Kyoshiho vzdalující se záda. Nevím, co si o tom myslet. Když se se mnou loučil, byl tak...neosobní. Jako by mě poznal před pěti minutami.

Sbohem. Přeji příjemnou cestu...

A ten jeho pohled...bylo to jako by se do mě zabodly ty nejostřejší ledové střepy na světě. A přitom byly jeho oči tak prázdné. Skoro jako bych...skoro jako bych ho svými slovy zranil?

Ale to přeci není možné. Víckrát, než se dopočítám mi dokázal, že psychicky ho zranit není v mé moci. Ať jsem se sebevíc snažil, ať jsem ho sebevíc urážel, nebo měl poznámky na Akia, nikdy ho to nezasáhlo. Vždycky ho to jen vyprovokovalo. A přesto se zdálo, že když jsem odmítl postarat se o jeho lidi - postarat se o jeho přítele - něco v něm se pohnulo. Jako bych ho zklamal.

Zatřesu hlavou a rychle projdu dveřmi. Nasednu do auta, které jsem předtím nechal stát před hlavním chodem a podívám se do svého kalendáře, co mám na programu dál. Jsem odhodlaný pustit Kyoshio z hlavy. Alespoň z toho osobního hlediska. Je to ale něco, co je nad mé síly. Neustále se mi před očima objevuje jeho tvář, když řekl Sbohem. Když mi podal tu ruku, což nikdy předtím neudělal.

Frustrovaně zaúpím a raději zajedu ke krajnici. Nechci na něj myslet. Nechci o něm přemýšlet. Vyvolává to ve mně až moc hezkých vzpomínek. Vzpomínek, na které bych nejraději zapomněl a zároveň jsou to nejcennější co jsem měl.

Opřu se do sedadla a zadívám se stropním oknem na oblohu. Zhluboka dýchám a snažím se předejít dalšímu panickému záchvatu, ale marně. Marně jako vždy. Hruď se mi sevře v nehezké předzvěsti.

Ne, ne, ne, ne, ne. Ne tohle teď opravdu nepotřebuji. Musím jít na schůzku. Musím se dát dohromady. Nad tím se ale mnohem snadněji přemýšlí, než se to skutečně dělá. Zatnu prsty do sedadla a zavřu oči. Začnu hyperventilovat a hrudník se mi svírá stále víc a víc.

Před očima mi běhají vzpomínky na dobu, kdy jsme s Kyoshim byli ještě spolu, což záchvat jen umocňuje.

Kyoshiho široký úsměv, odrážející se v zrcadle, když jsem ho zezadu objal a položil mu hlavu na rameno.

Jeho nadávky když jsem ho v noci omylem skopl z postele a můj záchvat smíchu.

Jeho úzkostný obličej když se nade mnou skláněl poté, co mě probudil z noční můry a to, jak mě pak ještě dlouho hladil ve vlasech a po zádech abych se uklidnil.

Jeho výraz když vešel do kuchyně a zjistil, že já a špagety jsme svedli lítý souboj, který skončil mou prohrou.

To jak mi volal jen aby se ujistil, že jsem v pořádku, protože měl špatný pocit...

Jeho hlas, když nadšeně mluvil o novém obchodu, který se mu podařil uzavřít.

Táhlý sten který se z něj dostal vždy když jsem ho políbil na levé straně krku.

Jeho široký, trochu nervózní úsměv když přede mnou klečel s krabičkou v ruce a já měl zatím pocit, že nemůžu dýchat...

Tehdy to byl ale jiný pocit, než teď. Tehdy jsem byl tak šťastný, že jsem se ani nedokázal nadechnout. Teď mám dojem, že mám v plicích tekutý oheň, který zabírá veškeré místo.

Na mysl mi přijdou další obrázky Kyoshiho, tentokrát ale z bližší doby.

Kyoshiho obličej, když zjistil, jaká byla Akiova poslední slova.

To jak stál v knihovně přímo přede mnou, jako solný sloup, zatímco jsem se k němu blížil se srdcem až v krku...

Popelavě šedý obličej, kruhy pod jeho čistýma modrýma očima a v nich chybějící jiskra. Jeho podoba, které jsem byl dnes svědkem. Podoba, která mi málem vehnala slzy do očí...

Pokouším se dýchat, protože dostat do sebe trochu vzduchu je při takových záchvatech klíčové, ale marně. Mám dojem, že v mém okolí se nenachází jediná molekula vzduchu, kterou bych do sebe mohl dostat.

Dlaně se mi potí, kloužou po kožené sedačce kterou pevně svírám a srdce jako bych měl až v krku. Celé tělo zachvátí nepotlačitelný třes a jediné, na čem záleží je dostat do sebe vzduch.

Sevřu víčka a ještě několikrát po něm zalapu, než se konečně krátce nadechnu. Jakmile to dokážu, je mi o něco líp. Kyoshiho obličej sice nemizí, ale třes celého těla se postupně snižuje, tep srdce už necítím až v krku a dech se mi začne zpomalovat.

Ještě nekolik minut sedím stále ve stejné poloze - oči vytřeštěné k nebi a nehty zaryté do kožené sedačky - než se opatrně narovnám. Pak si váhavě opřu hlavu a volant a zhluboka dýchám. Nic jiného teď ani dělat nemůžu.

Když se konečně uklidním a veškeré životní funkce se vrátí do normálu, zamyslím se nad tím racionálně.

Nemám si co vyčítat. Ne, co se týče našeho konce. Kyoshi náš vztah pošlapal, zahodil a zničil. Byl to on, kdo tehdy přišel a vítězně mi vmetl do obličeje všechny ty věci, které mi v hlavě budou znít už navždy. Nebyl jsem to já. Nebyla to moje chyba.

Tak proč mi je tak mizerně, vždycky když ho vidím? Proč se vždycky cítím tak provinile a musím se schovávat za silácká slova, jedovaté úsměvy i poznámky a pěsti? Odpověď neznám. Možná jí ani znát nechci.

Na mysl mi znovu přijde jeho dnešní vzhled a pevně sevřu rty.

Nevypadal zdravě. Vypadal, jako by z něj něco vysálo duši. Jen s velkým sebeznechucením jsem ochotný si přiznat, že z velké části je to moje vina. Moje a mojí zakázky. Kdybych na něj tak netlačil, kdybych termín posunul jen o pár dní, možná by se jeho stav zlepšil...

Prudce zavrtím hlavou a zamračím se. Už mi není nic do toho, jak vypadá, jak mu je a jestli je zdravý. To tehdy dal najevo dost jasně.

Podívám se do zrcátka a setřu si pár slz, které se mi mimoděk dostaly na tváře. Rudé skvrny zůstanou, ale jednání na které jedu začíná až za pětatřicet minut, tudíž snad stihnou zmizet i ty. Ještě párkrát se zhluboka nadechnu a vydechnu, než vyhodím blinkry na kterých jsem doteď stál a vjedu zpátky do jízdního pruhu. Ruce se mi ještě pořád mírně třesou, ale to v mém případě není nic nenormálního. Vlastně si nepamatuju dobu, kdy se mi ruce netřásly.

Do firmy, kde mám sjednanou schůzku dojedu s pětiminutovým předstihem a tak ještě nějakou dobu zůstanu sedět v autě. Záchvat je za mnou a i Kyoshiho obličej začíná postupně mizet. Nepatrný tlak v hrudi tam je pořád. Zadívám se na sebe do zpětného zrcátka a nasadím pracně nacvičený profesionální výraz.

Veškeré stopy slz už dávno zmizely a já vypadám stejně jako před tím vším. Rázně vystoupím a podám klíčky muži, který má na starosti mi auto odvézt do garáže. Bezděčným pohybem si uhladím sako a narovnám se v zádech.

Tohle je důležitá schůzka. Nesmím na ní nic pokazit.