𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚇𝚅.

Posadil jsem se na béžovou sedačku a opatrně se rozhlédl kolem dokola. Ordinace byla jednoduchá, ale příjemná.

Vše bylo sladěno do krémových barev a ve vzduchu se vznášela jemná vůně kávy, která přebíjela pach kohokoliv, kdo tu byl přede mnou.

Dveře klaply a já se k nim rychle otočil. Stála v nich žena kolem pětatřiceti, černé vlasy jí lemovaly mile vypadající tvář a pronikavé modré oči svítily dychtivostí po informacích.

Usmála se na mě a posadila se do křesla naproti.

„Jsem doktorka Shi-nun, pane Tanako. Vyhovuje vám toto oslovení, nebo mám raději používat křestní jméno?" zeptala se hned a já zavrtěl hlavou.

„Ne, děkuji. Pane Tanako mi docela vyhovuje," zamumlal jsem a ona přikývla. Otevřela blok, který si s sebou přinesla a vytáhla z něj jakýsi list.

„Naše první sezení bude o něco delší než ta další. Musím s vámi sestavit váš psychologický profil, domluvit se na lécích, zjistit, zda nemáte chodit i k psychologovi... příště až přijdete se budu už jen ptát, jak vám je, jak působí prášky a tak," vysvětlovala a já přikývl. Sevřel jsem ruce v pěst, což ani náhodou neuniklo její pozornosti.

„Nemusíte být nervózní," usmála se a já polkl. „Můžeme začít?" zeptala se a já váhavě přikývl, čímž jsem vyvolal její další úsměv. „Výborně. Odpovídejte prosím pravdivě, potřebuji platný profil. Nějaké masky či přetvářky si pro jednou můžete schovat," vybídla mě. Když jsem znovu přikývl, cvakla propiskou a přiložila její hrot k papíru před sebou.

„Začneme zlehka. Máte nějaké sourozence?"

„Mám bratra," odpověděl jsem a ona přikývla.

„Starší, či mladší..."

„Mladší. O pár let."

„A jaký s ním máte vztah?" zeptala se a mně proběhlo hlavou, že to jsme zlehka zrovna nezačali.

„Dost komplikovaný. Ale ve finále si myslím, že se navzájem máme rádi," dostal jsem ze sebe a ona znovu přikývla.

„Proč je váš vztah komplikovaný? Bylo to tak vždycky?" Okamžitě jsem zavrtěl hlavou.

„Ne, vlastně jsme si byli dost blízcí," přiznal jsem. „Změnilo se to před méně než dvěma lety."

„Z jakých důvodů?"

„Ztratil o mně všechno dobré mínění, které měl."

„Něco tomu ale muselo předcházet, ne snad?"

„Všechno to souvisí s jedním člověkem," zamumlal jsem a zatnul si nehty do dlaně. Výborně. Čekal jsem, že vydržím déle, než budu mít chuť utéct. Pořád jsem si musel připomínat, proč tu vlastně jsem.

„Někdo z rodiny? Nebo snad nějaká žena?" zajímala se doktorka a já zavrtěl hlavou.

„Ne, vlastně jde o muže. Mého bývalého snoubence. Je to Atsuhiho nejlepší přítel," vysvětlil jsem.

„Co se stalo, že se kvůli němu poničil váš vztah s bratrem?"

A já se dal do vyprávění.

_________________________

Když byl papír o tři čtvrtě hodiny později vyplněný a jeho okraje byly zaplněné poznámkami navíc, paní doktorka ho znovu zavřela do svého bloku a zamyšleně se na mě podívala.

„Řekla bych, že hodina je dost málo na opravdové pochopení problému, ale myslím, že chápu alespoň jeho podstatu," zamumlala nakonec a vstala. Přešla k pracovnímu stolu, který stál pod oknem a začala něco psát do počítače.

„Nasadíme vám antidepresiva typu SARI na předpis. Měla by fungovat. Jsou tam nějaké nežádoucí účinky, jako všude, ale s tím se musí počítat. Až je budete mít, pořádně si pročtěte příbalový leták a kdyby se vám cokoli nezdálo, zavolejte mi," na chvíli se odmlčela a pak pokračovala. „Také si myslím, že byste měl chodit na terapie k psychologovi, takže vám dám číslo na svou známou. Přimluvím se za vás. Měl byste chodit nejlépe jednou týdně alespoň dva měsíce, možná by bylo lepší ještě víc," mumlala si sama pro sebe a já pouze přikyvoval.

Tiskárna na stole začala bzučet a pomalu z ní vyjel potištěný papír. Doktorka ho bezmyšlenkovitě sebrala, dala na něj razítko a podepsala ho. Pak se od stolu zvedla a předala mi ho.

„Léky byste si měl vyzvednout ještě dnes, ať je léčba co nejúčinnější. Budete je dohromady muset brát asi 9 měsíců, ale nebojte se, vaše zdravotní pojištění je kryje, tudíž vás to nebude stát nic navíc," uklidňovala mě a já si od ní papír převzal.

„9 měsíců?" zeptal jsem se pro jistotu a ona kývla.

„Ano. Každý večer. Léčení z akutní fáze deprese trvá asi dva měsíce, ale léky se berou ještě dlouho poté, aby se zabránilo jejímu návratu..." zadívala se na mě a já se nervózně ošil. „Musíte si uvědomit, že léčba deprese je běh na dlouhou trať. I když se vám za dva měsíce může zdát, že je vše v pořádku, jakýkoli negativní vývoj vašeho života vás může velmi rychle hodit zpět do míst, ze kterých už jste se dostal. Tomu se právě dlouhodobým užíváním léků snažíme zabránit," vysvětlovala rychle.

Podala mi útržek papíru s číslem a já ho sevřel mezi prsty.

„Děkuji," zamumlal jsem a ona se usmála.

„Nemusíte mi děkovat. Jen dělám svou práci," podotkla a já pokrčil rameny.

„I za vaši práci vám občas může někdo poděkovat," namítnul jsem.

„Máte pravdu," řekla nakonec. Podívala se na hodiny a povzdechla si.

„Obávám se, že náš čas je u konce. U sestry na recepci se objednejte za dva týdny a nezapomeňte prosím zavolat psycholožce. Bylo by nejlepší, abyste až se příště uvidíme už užíval léky a měl za sebou první sezení," instruovala mě a já se zvedl ze sedačky na které jsem seděl poslední hodinu.

Musel jsem valnou většinu své váhy přesunout na hůl, abych se vůbec udržel na poněkud ztuhlých nohách.

Pomalu jsem se vydal ke dveřím, v ruce stále držíc papírek s telefonním číslem. Rozloučil jsem se s paní doktorkou, která mi věnovala ještě jeden široký úsměv a vyšel jsem z ordinace.

Strach, který ve mně celou dobu hlodal, že vyjdu z ordinace a v čekárně narazím na někoho známého se naštěstí nevyplnil a já přešel k sestřičce, která seděla z skleněnou přepážkou a se sluchátky v uších si podpírala bradu. Jakmile jsem přišel blíž, rychle si hudbu vypnula a podívala se na mě.

„Chcete se objednat předpokládám?" zeptala se a já přikývl. Žena otevřela složku nadepsanou mým jménem a usmála se.

„,Za jak dlouho vám paní doktorka řekla, že máte přijít?" zeptal se mile.

„Za dva týdny," odpověděl jsem a žena si to poznamenala. Pak zavřela mou složku a stejnou informaci zapsala i do počítače, aby to měla paní doktorka v systému.

„Dobrá. Nashledanou za dva týdny," rozloučila se a když jsem jí to oplatil, znovu si nasadila sluchátka.

Výtahem jsem sjel až do přízemí a na parkovišti jsem nasedl do svého auta. Odemkl jsem telefon a chtěl si uložit číslo na psycholožku s tím, že jí zavolám až se vrátím domů, ale mou pozornost upoutalo několik svítících ikonek na horní liště.

Svítily tam už několik dní a mě se dařilo je po celou tu dobu vytrvale ignorovat. Ale teď...z nějakého důvodu jsem se na ně zrovna teď chtěl podívat.

Zhluboka jsem se nadechl a otevřel ikonu, která značila SMS zprávy. Tiarův kontakt se objevil téměř ihned a mně chvíli trvalo, než jsem zaostřil na to, co mi napsal, jako by se tomu mé oči samy od sebe vzpíraly.

V očích se mi objevily slzy.

Well...another cliffhanger I guess?