𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚅𝙸𝙸𝙸.

Kiba na mě nevěřícně zíral s otevřenou pusou a já se pod jeho vytřeštěným pohledem nervózně ošíval.

"My..." začal jsem, ale hlas se mi zlomil. Bylo mi dokonale jedno, že moje perfektní ledová maska, jak to alfa přede mnou nazval je pro dnešek nenávratně pryč. Zhluboka jsem se nadechl a zkusil to znovu.

"Byli jsme zasnoubení. Tajně," zamumlal jsem a Kiba na mě ještě několik vteřin zíral, než zatřepal hlavou a na vteřinku zavřel oči.

"Vždyť...jste dvě mužské alfy. Nemůžete mít potomky, ne?" zeptal se nakonec, když oči otevřel. Znovu jsem se ošil, ale pak jsem si dodal odvahu a pokusil se trochu vzchopit.

"Ani jeden z nás nikdy o děti moc nestál. A ano, dvě mužské alfy jsou sice poněkud neobvyklé, ale stává se to. Společnost by proti nám nestála," povzdechl jsem si a hlasitě polkl.

"Ale...jak se to vůbec celé stalo?" zeptal se Kiba zmateně a já se pousmál.

"S Tiarou jsme na sebe vždycky hodně reagovali a vždycky mezi námi bylo...něco. Znali jsme se asi od dvanácti let a do našich zhruba dvaceti jsme ten pocit nazývali nenávist. Pak...prostě se to jednoho večera zvrtlo a ta domělá nenávist se ukázala být silnou přitažlivostí. Ani jeden z nás tomu ale nepřikládal nějakou zvláštní váhu. Prostě jsme se spolu občas vyspali, abychom to ze sebe dostali a před ostatními jsme na sebe dál ječeli. Bylo to jednoduché, dokud..."

"Dokud co?" pobízel mě hlavní vývojář a já na chvíli zapřemýšlel, proč mu to vlastně všechno vykládám. Ale už jsem se nedokázal zastavit.

"Dokud jsem se do něj nezačal zamilovávat," vzdychl jsem a zahleděl se na nebe. "Rád jsem s ním trávil čas. Už jsem mu nechtěl každou knihu, která byla na dosah omlátit o hlavu. Kolem dvaadvaceti jsem si konečně připustil, že ho mám prostě opravdu rád. A o pár měsíců později jsem se dozvěděl, že je to oboustranné." Na rty se mi na několik vteřin vkradl uvolněný úsměv.

"Tehdy mi to připadalo jako skvělý vývoj. Dva dětští úhlavní nepřátelé se přes vášeň dopracují až k lásce a ke svému šťastně až navěky. Byl jsem přesvědčený, že si to zasloužíme. Začali jsme se vídat častěji a najednou už to nebylo jenom o sexu. Když jsem potřeboval poradit, jakou kravatu si vzít, zavolal jsem jemu. Když na ulici potkal člověka s divným kloboukem, volal, aby mi to pověděl. O nějakou dobu později jsme se dokonce i zasnoubili. Bylo to nejšťastnější období mého života."

"Co se stalo pak?" vybídl mě Kiba a já se smutně usmál.

"Měli jsme v plánu to říct mé rodině. Všechno jim vysvětlit. Každou neděli jsme se všichni scházeli a byli spolu celé odpoledne a nám připadalo, že to bude skvělý čas, na oznámení. Ale...dva dny předtím. Volal mi jeden kamarád. Byl zrovna v nějakém klubu a volal, že je tam skvělý mejdan a parádní ženský, ať přijdu. Byl úplně na mol a já o něj měl starost protože už v minulosti si během opilého stavu dost ublížil a skončil na dva měsíce v nemocnici. A když jsem zjistil, že z našich známých s ním v klubu nikdo není, rozhodl jsem se, že pro něj dojedu. Že ho jen vyzvednu a odvezu k němu domů, kde už si ho vezmou na starost jeho starší sestry.

Dojel jsem tam a vešel dovnitř a...občas si říkám, jak by to dopadlo, kdybych tenkrát ten telefon nezvedl. Nebo kdybych se ho nezeptal, jestli je tam sám. Kdybych tam prostě a jednoduše nejel."

"Co se tehdy stalo?" zeptal se Kiba opatrně a já sklonil hlavu, protože jsem cítil, jak se mi do očí derou horké slzy.

"Narazil jsem tam na svého druha," zašeptal jsem. Musel jsem polknout abych mohl pokračovat. "Seděl na baru a jakmile jsem ucítil jeho feromony...nechtěl jsem. Tak strašně jsem nechtěl za ním jít, ale byl jako magnet. Snažil jsem se okamžitě odejít, ale bylo to, jako kdybych se topil a plaval přitom ke dnu. Jako bych se pokoušel sám sebe udusit. Bylo to nemožné.