𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝙸𝚇.

Tiara

Domů dojíždím téměř v deset večer. Na tvářích mě stále štípají zaschlé slzy a odřené klouby palí jako čert. Znovu si je prohlédnu a vybavím si, proč je mám vlastně odřené. Udělá se mi ze sebe špatně. Proč? Proč jsem ho praštil? Ne, já ho nepraštil. Já ho do slova a do písmene zmlátil. A on se ani náznakem nebránil.

Nikdy mi ze sebe samého nebylo tak zle.

Vystoupím z auta a vejdu do prázdného domu. Bety jsou dávno ve svých domovech a jediný, kdo zbyl, je můj zahradník. V jeho domku se svítí.

Jako první zajdu do koupelny a omeju si ruce. Nechci na nich mít jeho krev. Doslova. Pak se na sebe zadívám do zrcadla a mám chuť ten lesklý kus nábytku roztřískat na blyštivé střepy. Vidím, že mi po tvářích tečou další slzy, ale nesetřu je. Nemám sílu zvedout ruku.

Roztřeseně se nadechnu a zadívám se do umyvadla. Podvedl mě... Nečekal jsem to. Možná jsem měl, ale... Nikdy bych si nemyslel, že to udělá. Byla by to ta poslední věc, která by mě napadla. Doteď jsem vlastně nechápal proč. Ne, že bych mu dal moc času to vysvětlit. Vlastně jsem mu nedal vůbec žádný.

Píchne mě u srdce, když si vybavím jeho prázdný výraz a slova, která mi řekl na rozloučenou.

Omlouvám se. Nechtěl jsem ti ublížit...

Znovu mi dojde, že jsem ho to měl nechat vysvětlit, místo toho, abych se na něj vrhnul a nepříčetně se po něm oháněl pěstmi. Ale pozdě. Pochybuju, že budeme mít ještě někdy příležitost si promluvit. Ne poté, co jsme si dnes řekli.

Málem začnu frustrovaně křičet na celé kolo. Pomohlo by mi to? Pravděpodobně ne. I tak ale cítím obrovskou touhu to udělat. Nakonec ale nepodlehnu. Ještě několik minut na sebe zírám do zrcadla, než se konečně dostanu z koupelny a přejdu do kuchyně.

Ve dveřích lednice jako vždy stojí pomerančový džus, který otevřu a napiju se rovnou z láhve. Kašlu na nějaké skleničky. Nedá se říct, že je mi po džusu líp, ale přeci jen mě jeho stálost svým způsobem uklidní. Zním jako šílenec, ale myslím to tak, jak to říkám. Je fajn mít v životě něco stálého, i když je to jen hloupá krabice pomerančového džusu ve dveřích lednice.

Zavřu ji a opustím kuchyň. Asi půl hodiny jen bloumám potemnělým domem a přemýšlím o Kyoshim. Co asi dělal, když tak rychle odjel? Když ho jeho matka de facto vyhodila? Jel se někam zpít do němoty? Nebo snad navštívil další z pochybných podniků nevalné pověsti? Asi se to nedozvím. Možná se to ani nechci dozvědět.

Nakonec se zastavím v knihovně a zhluboka se nadechnu vůně starých knih. Za normálních okolností mě uklidňuje, ale dnes by nestačilo dokonce ani čtení. Pevně zavřu oči a snažím se myslet na cokoli, kromě něj, ale nefunguje to. Pořád se mi před očima objevují jeho nevšední, překrásné rysy.

O deset minut později mi zazvoní telefon a já ho vytáhnu z kapsy. Atsuhi. Předpokládám, že volá aby mě zkontroloval a tak telefon bez přemýšlení zvednu.

"Ano?" zeptám se. Na druhé straně slyším udýchané funění, jako by telefonující někam běžel.

"Tiaro?" vyhrkne Yasuo a já se zamračím. Proč mi nevolá ze svého telefonu? A proč zní tak, jak zní?

"Děje se něco?" zeptám se opatrně a na odpověď musím chvíli čekat. Zní to, jako by nasedal do auta.

"Děje. Musíš za námi okamžitě do nemocnice," vyhrkne rozkazovačně a já se při tom tónu bezděky naježím. Pak mi ale dojde, co řekl.