𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚅.

Seděl jsem na mostě, počítač mi ležel na klíně a já zoufale drmolil nadávky ke hvězdám. Sérum, které jsme měli připravit pro Niobari's pharmacy bylo rozhodně jedno z těch složitějších. A my jsme už za tři dny nabrali dva další zpoždění.

Bylo něco kolem dvou ráno a v nejbližších hodinách jsem rozhodně nemohl jít spát. Stejně jako zítra. A včera. Což znamenalo, že několik dalších týdnů budu nepříjemnější a protivnější, než se mi dařilo doposud. Dobrá zpráva je to snad jen pro mou těžce vydřenou reputaci.

Zadíval jsem se pod sebe a pozoroval osamělé auto, které projíždělo po silnici pode mnou. Kdybych se zranil - dejme tomu zlámal nohy - posunul by nám Tiara termín? Asi těžko, co? Jo, fajn, přiznávám. Byl jsem hodně zoufalý. To co jsem řekl svým lidem nebyla lež. Tiarovi právníci byli jedni z nejlepších, jaké jsem kdy poznal. Když jsme ještě...no prostě předtím, než se všechno podělalo, jsem byl svědkem jedné jejich práce.

Tu firmu obrali do poslední zpropadené mince. Nenechali jim nic. Alfa, jehož se to týkalo skončil na ulici a jeho zaměstnanci zrovna tak. Takže jsem musel najít způsob, jak to dokázat. Protože upřímně? Radši umřít, než skončit na ulici a žebrat o peníze. Když nad tím tak přemýšlím, byla by to vlastně ta nejjednodušší cesta. Prostě odsud skočit. Zároveň jsem ale věděl, že se k tomu neodhodlám. Minimálně ne tento večer.

Poraženecky jsem sklonil hlavu a na chvíli křečovitě zavřel oči. Pak jsem se znovu zaměřil na obrazovku před sebou a pokoušel se vypočítat napsané rovnice, aby látka správně zreagovala. Čísla, písmena a vzorce mi ale pluly po obrazovce sem a tam a já neměl nejmenší ponětí, na co se to vlastně dívám. Po chvíli jsem to vzdal a počítač vztekle položil vedle sebe.

Místo toho jsem vzal do ruky telefon a vyhledal v seznamu kontaktů Atsuhiho jméno. Po pár sekundách vyzváněcího tónu to vzal.

„Jo?“ ozval se a já zvedl obočí. Zněl udýchaně.

„Doběhl jsi právě maratón, nebo máš za sebou jinou vyčerpávající aktivitu?“ uchechtl jsem se a on jen něco zamumlal.

„Cože? Nerozuměl jsem ti,“ poznamenal jsem.

„Mám snoubence. Co jsi čekal?“ odvětil nakonec a já protočil oči.

„Fajn, fajn. Žádný podrobnosti!“ zarazil jsem ho a skoro bych přísahal, že jsem slyšel Yasuův tichý smích.

„No nic. Proč voláš?“

„Poptal jsem se asi patnácti lidí a...jo, někteří jsou pro,“ zamumlal jsem a na chvíli zavládlo ticho.

„Ty ses fakt někoho ptal?“ ozval se nakonec a já se zamračil.

„Slíbil jsem ti to, ne?“ zeptal jsem se.

„No...jo. Ale...“ začal.

„Nečekal jsi, že to pro tebe udělám,“ dokončil jsem za něj a on se zase odmlčel.

„Ne,“ připustil. Zavřel jsem oči.

„Dobře. Měj se,“ zavrčel jsem.

„Kyoshi počkej ještě!“ zaslechl jsem, těsně předtím, než jsem zmáčkl červené tlačítko. Promnul jsem si oči a pak se podíval na hvězdy. V hlavě jsem si vyjmenovával jedno souhvězdí za druhým, ale nebylo to nic platné. Vztek a stud mi zatemnily mysl.

Málem jsem se rozkřičel na hvězdy navzdory tomu, že ony za nic nemohly. Nemohly za můj příšerný život ani za to, že mi můj vlastní bratr nevěří.

Pořád se zatmněnou myslí jsem se prudce zvedl a na chvíli balancoval nad okrajem mostu. Nespadl jsem. Možná jsem měl.

Popadl jsem počítač a vztekle ho zaklapl, až jsem málem rozbil obrazovku, což mi ale momentálně bylo totálně šuma fuk. Jak nejrychleji jsem mohl jsem seběhl k autu a nasedl do něj. Moc dobře jsem si uvědomoval, že v současném stavu mysli bych neměl řídit, ale...a co? Kdo mě zastaví? Nemám přece nikoho.