𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚇𝙸𝚅.

No, řeknu to upřímně. Několik následujících dní jsem na tom byl opravdu špatně. Nenáviděl jsem se za to, že jsem od Tiary odjel, stejně jako bych se nenáviděl za to, kdybych tam zůstal. V hlavě se mi stále dokola a dokola motala dohromady jak jeho slova, tak slova mých rodičů, což způsobovalo neustálou migrénu a nespavost. Většinu nocí jsem zíral do stropu a modlil se ke všem možným i nemožným stvořením, abych usnul.

Nikdo z nich mě nevyslyšel.

Věděl jsem, že moc takových dní už nezvládnu. Věděl jsem, že bych měl vyhledat nějakou odbornou pomoc, ale...chtěl jsem vůbec? Chtěl jsem brát léky, chodit na sezení a poté dál žít svůj dokonale prázdný, bezúčelný život? Nebo jsem nechtěl.

Znovu a znovu mi docházelo o kolik jednodušší by bylo, kdybych tehdy skočil pořádně. Kdybych se například ve vzduchu přetočil a dopadl na hlavu. Kdybych...prostě udělal jinak spoustu věcí.

S povzdechem jsem se posadil a podíval se na budík na mém nočním stolku. Bylo půl šesté ráno. No co. Stejně bych už za půl hodiny vstával.

Už naprosto automaticky jsem se natáhl pro nedaleko opřenou hůl a vstal jsem. Několik vteřin mi trvalo nalézt rovnováhu, ale už jsem byl zvyklý. Když jsem si byl jistý, že při dalším kroku nespadnu, vydal jsem se do koupelny, kde jsem se na sebe pohlédl do zrcadla.

Jak už jsem říkal. Byl jsem na tom špatně. Jak po psychické, tak po fyzické stránce. Díval jsem se na sebe několik dlouhých minut a sledoval, jak několik kapek opustilo slzné kanálky a teklo mi po tvářích.

Uvažoval jsem, proč se Tiara chová, jako by mu na mně záleželo. Proč se zajímal, jestli jsem dojel domů v pořádku. Proč říkal, že by taky žárlil, kdyby si myslel, že někoho mám...

Už jsem měl dost toho, jak jsem se pořád musel na něco ptát. Chtěl jsem něco vědět. Mít v něčem jistotu. Alespoň pro jednou.

Bez přemýšlení jsem popadl telefon a vytočil jeho číslo. Až, když se ozval vyzváněcí tón mi došlo, k čemu jsem se odhodlal. Netrvalo dlouho, než se tón přerušil a místo něj se ozval jeho melodický hlas.

"Děje se něco?" zajímal se hned a v jeho hlase byla jasně slyšet neskrývaná starostlivost. Jazyk mi na několik vteřin zdřevěněl a já nebyl schopný odpovědět. "Kyoshi? Jsi v pořádku?" pokračoval a já potřásl hlavou, abych se trochu vzpamatoval.

"Proč se o mě staráš?" dostal jsem ze sebe nakonec tiše a Tiara se odmlčel.

"Proč bych se o tebe nestaral?" zeptal se nakonec a já sám pro sebe zavrtěl hlavou.

"Já...vím, že jsi říkal, že jsi mi odpustil, že za nic nemůžu a tak dále, ale... Proč to nenecháš u toho? Proč se zajímáš, jestli jsem dojel domů v pořádku? Proč děláš...to všechno?" ptal jsem se a přitom stále pozoroval svůj bledý, vyhublý obličej, momentálně ještě k tomu všemu stažený nervozitou. Ticho trvalo nejdřív deset vteřin, pak minutu a když už jsem si myslel, že mi nikdy neodpoví, ozval se.

"Protože mi na tobě záleží," vydechl tak tiše, že jsem si chvíli myslel, že jsem se přeslechl. Jeho slova mi dočista vzala vítr z plachet. Odraz v zrcadle měl na tváři šokovaný výraz a vytřeštěné oči, ale sám na sobě jsem to nevnímal.

Tiara pokračoval pevnějším hlasem. "Chovám se tak, protože mám strach, že se zase pokusíš si vzít život a tentokrát se ti to i povede. Mám strach, že to uděláš a já tě nedokážu zastavit. Ale můžu se o to alespoň pokoušet. Musím se o to alespoň pokoušet, protože občas mám dojem, že nikdo jiný se o to nepokusí." 

Minuty ubíhaly, jeho slova mi volně plynula myslí a já se pořád snažil sám sebe přesvědčít, že jsem ho pochopil špatně. Že to nemyslel tak, jak to vyznělo. Nechtěl jsem si dávat falešnou naději, kterou během chvíle zase ztratím.

"Řekneš mi na to něco?" zeptal se konečně a já jako bych se probudil z transu. Zhluboka jsem se nadechl a v duchu si dodal odvahy. A že jí bylo třeba opravdu hodně.

"Miluju tě," vyhrkl jsem nakonec. Nečekal jsem na jeho odpověď, protože jsem na ní nebyl připravený, ať už byla jakákoliv. Rychle jsem si telefon oddálil od hlavy a stiskl červené tlačítko.

Uvědomil jsem si, že jsem ta slova nevyslovil skoro dva roky. A taky to, jak moc osvobozující pocit byl to konečně zase udělat.

Nikdy v životě jsem nic nemyslel upřímněji, než tuhle větu. Tahle dvě jednoduchá, pro někoho až téměř obyčejná slova.

Sklonil jsem hlavu a koutky se mi mimoděk roztáhly do drobného úsměvu, zatímco mi tekly slzy. Srdce mi málem pukalo láskou k Tiarovi a já jsem se najednou cítil...tak nějak lépe. Ne dobře, to by bylo dost přehnané zhodnocení mého stavu, ale...ano, cítil jsem se lépe. Protože jsem mu to konečně pověděl.

Došlo mi, že bych pro něj udělal naprosto cokoliv. Že bych kvůli němu zemřel, kradl, znemožnil se...nebo se uzdravil. Opatrně jsem se na sebe podíval do zrcadla a...všiml jsem si, že se mi změnily oči. Ne jejich barva, tvar nebo tak, ale...něco v nich. Něco v nich znovu zazářilo. Tak, jako už dlouho ne.

Opřel jsem se o hůl a vzal do ruky telefon. Nechtěl jsem ho odemykat, abych zkontroloval, jestli mi třeba nezavolal zpět, nebo mi nenapsal, protože jsem nechtěl být zklamaný. Ne, když jsem se konečně cítil o trochu lépe, než jak jsem se cítil už tolik měsíců.

Věděl jsem, že musím do práce a tak jsem se rychle oblékl a sešel dolů, vzít si něco k snídani. V kuchyni jsem potkal Anietu, která mě nejdříve sjela pohledem a pak se na mě zadívala.

"Něco je jinak," prohlásila po chvilince.

"Ano?" zeptal jsem se nezúčastněně.

"Ano. Vypadáš...o něco živěji? Lepší popis asi nevymyslím," zamumlala a já přikývl.

"Cítím se trochu živěji," zamumlal jsem a ona se malinko pousmála.

"To je dobře," odpověděla nakonec a já se jí zadíval do očí.

"Já vím," vydechl jsem.

Do práce jsem se dostal do tři čtvrtě hodiny a do dalších deseti minut jsem seděl za svým stolem v kanceláři. Pozoroval jsem černou obrazovku a čekal, než se počítač načte. Jakmile se tak stalo, otevřel jsem internet. Během několika minut jsem měl číslo, které jsem potřeboval.

S hlubokým nádechem jsem ho naťukal do svého pracovního telefonu a čekal, než to někdo vezme.

"Dobrý den. Ordinace doktroky Shi-nun. Jak vám mohu pomoci?" ozval se postarší ženský hlas.

"Dobrý den. Chtěl jsem se zeptat, jestli paní doktorka přijímá pacienty," zamumlal jsem.

"Ale jistě. Řeknete mi jméno?"

"Kyoshi Tanaka."

"Dobře, děkuji. Vyhovuje vám středa mezi třetí a půl pátou?"

"Ano," zamumlal jsem.

"Dobrá. Paní psychiatrička se na vás bude těšit. Pěkný den."

Poslední dobou se mi zcela náhle objevují spisovatelské bloky. A vždy, když jeden rozbiju, objeví se další. Mějte se mnou proto prosím trpělivost...