𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚇𝚅𝙸.

Tiara: Vím, že mi ten telefon teď nezvedneš a chápu proč. Bojíš se, co bych ti řekl. Že by to byl pravý opak toho, co jsi mi řekl ty.

Tiara: Teď mě pozorně sleduj Kyoshi, protože to, co napíšu je sakra hodně důležitý.

Tiara: Miluju tě.

Tiara: Miloval jsem tě vždycky a vždycky tě milovat budu. Budu ti to říkat každý den, klidně v deseti jazycích. Budu ti to říkat stále dokola a dokola, protože ať už to bude kdykoliv, stále to bude stejně velká pravda.

Tiara: Chci ti říct, že jsem tě miloval i když jsi mi ublížil a nevysvětlil mi to. I když jsi mi dal pravým hákem do tváře, nebo když jsem po tobě hodil skleničku.

Tiara: Ano, tehdy to bylo dost potlačované, protože - a to přiznávám - jsem tě milovat nechtěl. Zakazoval jsem si to. Nenáviděl jsem se za to.

Tiara: A přesto...přesto jsem tomu nikdy nedokázal zabránit.

Tiara: Vím, že toho teď máš hodně sám se sebou.

Tiara: Ale, až mě budeš potřebovat - až budeš připravený mě potřebovat - budu tady.

Tiara: Budu tady dnes, zítra, za týden, za měsíc i za rok. Klidně i za pět let.

Každé slovo, jsem si přečetl několikrát, abych si byl jistý, že jsem četl správně. Slzy, které jsem měl v očích a které mi pomalu vytékaly na tváře mi totiž docela dost bránily v jasném vidění.

Nevěděl jsem, jak dlouho jsem v autě na parkovišti seděl, ale rozhodně to bylo víc jak půl hodiny. S hlubokým nádechem jsem stiskl ikonku telefonu a roztřesenou rukou si přístroj přitiskl k uchu. Nemusel jsem čekat ani deset vteřin, než to zvedl.

„Kyoshi?" ozvalo se hned a já pevně zavřel oči. Na pár vteřin jsem potlačil slzy a dostal ze sebe jednoduchý pozdrav.

„Ahoj," zamumlal jsem. Pak jsem se znovu nadechl, ale tentokrát jsem boj s pláčem prohrál. „Promiň, že jsem ti neodpověděl dřív. Neměl jsem sílu si to přečíst." Dostal jsem ze sebe mezi tlumenými vzlyky a Tiara chvíli mlčel, než odpověděl.

„Ty... pláčeš?" zeptal se a já popotáhl.

„Jo," přiznal jsem bez obalu. „Jo, brečím. Ale tentokrát to není proto, že by můj byl život na nic, nebo proto, že se nenávidím," zamumlal jsem.

„To je dobře a-" Nenechal jsem ho domluvit.

„Brečím, protože mě sakra dojalo to, co jsi napsal. Sice vůbec netuším, co mám teď dělat, ale...Opravdu strašně moc tě miluju. Máš pravdu, že toho teď mám hodně sám se sebou. A musím si to nejdřív vyřešit, než budu zase moct normálně fungovat, ale nejdřív jsem ti to potřeboval všechno říct. Potřeboval jsem ti říct, že tě miluju. A potřeboval jsem ti říct, že na tom teď nejsem dobře, ale že se snažím. Snažím se uzdravit."

Všechno jsem to vychrlil na jeden nádech a on mě nechal. Pochopil, že to ze sebe potřebuju dostat. Promluvil, až když jsem ztichl.

"Děkuju," vydechnul po chvíli a vyvolal tím další proud slz stékajících mi na košili.

"Nezasloužím si tě," zamumlal jsem a z druhé strany se ozvalo nesouhlasné zabručení.

"Zasloužíš si mě. A já si zasloužím tebe. Jsme pro sebe stvoření a ty to víš stejně dobře, jako já," nesouhlasil a já se bolestně usmál.

"Vždyť člověka, kterého mi osud určil jako druha jsem donutil k touze po smrti. A lidé, kteří udělají něco takového druhé šance nedostávají," namítl jsem.

"To, co spojilo tebe a Akia nebyl osud. Byla to prostá biologie, která předurčila, že vaše geny by snad mohly stvořit něco nového, nebo přinejmenším dost zajímavého. Nic jiného. Ano, je hrozné, jak to mezi tebou a Akiem dopadlo, ale...neměl by sis to pořád vyčítat," přesvědčoval mě a já zaklonil hlavu a zadíval se na strop auta.

"Jak si můžeš být tak jistý tím vším, co tu říkáš?" vzlykl jsem potichu.

"Prostě jsem," odvětil jednoduše pevným hlasem a já nesouhlasně zavrtěl hlavou.

"Ale co když se pleteš? Máma si nemyslí, že k sobě patříme. Táta taky ne. Pochybuju, že si to myslí Atsuhi..."

"Mně je úplně jedno, co si myslí tvá rodina. Mně záleží jenom na tom, co si myslíš ty. Na ničem jiném," zamumlal a ztichl. Čekal, co mu na to povím. Jako bych snad měl na výběr...co se jeho týče, vždy jsem měl jen jednu možnost.

"Jestli ti opravdu nezáleží na tom, co si myslí ostatní..."

"Nezáleží," přerušil mě a já se chtě nechtě musel pousmát.

"Pak na tom nezáleží ani mně," prohlásil jsem nakonec nejpevnějším hlasem, jaký jsem teď dokázal nasadit.

"To jsem rád," zamumlal a na jeho hlase bylo slyšet, že se usmívá.

"Nejdřív se musím uzdravit," řekl jsem tiše po krátké chvilce ticha.

„Našel sis doktorku?" zeptal se a zněl, jako že ho to opravdu zajímá. Opřel jsem si hlavu o studené okénko.

„Jo," vydechl jsem.

„A? Jak to jde?" zajímal se.

„Diagnostikovala mi středně těžkou až těžkou formu deprese. Předepsala mi prášky. A poslala mě na psychoterapii," zamumlal jsem přiškrceně. Bylo zvláštní o tom mluvit. O to víc pak mluvit o tom zrovna s ním...

„Yoshi, kdybys cokoli potřeboval..."

„Já vím," přerušil jsem ho. „ale tohle... myslím, že je to něco, přes co bych se měl dostat sám," zamumlal jsem.

„Dobře. Chápu to. Ale kdyby..."

„Kdyby se cokoli stalo, nebo změnilo, přijdu za tebou. Nebo ti zavolám," slíbil jsem tiše. Už jsem nevzlykal, ale slzy stále tekly dolů po mých tvářích.

„Děkuju. Dávej na sebe pozor," zamumlal a já se usmál.

„Ty taky zlato," vydechl jsem a Tiara se na chvíli odmlčel.

„Chybělo mi tohle slyšet," zamumlal a telefon ohluchl.

_______________________

Celou cestu do lékárny jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že bych měl přestat brečet, protože přeci jen jsem nechtěl, aby všichni kolem věděli, že mě něco rozhodilo, ale...jel jsem si pro antidepresiva. Minimálně v lékárně nikoho nepřekvapí má rozkolísaná nálada.

Na parkovišti před obchodem jsem se na sebe podíval do zpětného zrcátka a alespoň si rychle setřel slzy.

Vystoupil jsem z auta a kulhavě došel až ke dveřím. Uvnitř bylo téměř prázdno, což mě podivným způsobem uklidnilo. Magistra za pultem nijak nekomentovala můj vzhled za což jsem jí byl upřímně vděčný. Pouze si převzala podávaný papír a rychle po něm přejela očima, schovanýma za tlustými brýlemi.

Na chvíli zmizela za zeleným závěsem a já se zhluboka nadechl, abych tak zastavil nadcházející nervozitu.

Když se žena zase objevila, byl jsem si jistý, že dokážu alespoň promluvit bez koktání a třesu v hlase.

"Tady se mi podepište," vyzvala mě a já si od ní opatrně převzal pero. Měl jsem dojem, že se při jakémkoliv pohybu rozsypu na blyštivé střepy. Podepsal jsem se a podal jí papír zpátky. "Děkuji. Pošlu účet vaší pojišťovně. Nezapomeňte si prosím před prvním užitím pozorně přečíst příbalový leták," připomněla mi a já s mírně nuceným úsměvem přikývl.

"Děkuju," zamumlal jsem tiše a ona se pousmála.

"Snad vám léky pomohou," popřála mi ještě a já s kývnutím vyšel ze dveří.

Takže...spokojení s jejich rozhovorem?