𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝙸𝚅.

Bylo to, jako probudit se z dlouhého, velmi zlého snu. Nebo jako vynořit se z vody, po dlouhých minutách bez kyslíku. Byl to neuvěřitelně osvobozující pocit. S úlevou se naštěstí vracela i má schopnost přetvařovat se. Schopnost zahrát jakoukoliv emoci bez ohledu na to jaké jsou mé skutečné pocity. Jestli nějaké vůbec mám...

Poté, co jsem své halucinaci - Tiarovi - pověděl všechno, co jsem tomu opravdovému povědět chtěl, spadla ze mě obrovská tíha. Zní to nesmyslně, protože se vlastně nic nevyřešilo, ale cítil jsem se... prostě jinak. Lehčeji. Lépe je příliš silné slovo, ale lehčeji... To by šlo.

Taky se ale dostavila útěcha a smutek, že ten skutečný se to nikdy nedozví.

Tahle jednoduchá myšlenka zžírala můj mozek již několik hodin - dní, týdnů? Nebyl jsem si jistý. Na něčem, jako je pouhé ubíhání času mi momentálně moc nesešlo.

____________

                                                                                                                                                                                                        O nějakou dobu později mě navštívila má rodina. Seděli kolem mé postele v kruhu a všichni do jednoho se usmívali. Jako by bylo vše v pořádku. Měl jsem chuť začít křičet, že ne, nic není v pořádku, ale asi jsem na to byl prostě příliš unavený. Nebo jsem jim nechtěl brát iluze o tom, že se můj život zase vrací do normálu.

Máma celou dobu pěla ódy na to, jak jsem jedl a já měl stále větší a větší chuť se schovat pod deku, abych skryl vystouplé lícní kosti a propadlé tváře. Během jejich návštěvy mě několikrát napadlo, že bych jim řekl, aby už nechodili. Že to nemá cenu. Že jsem ztracený případ. Ale nakonec jsem to neřekl ani jednou. Předpokládám, že ze stejných důvodů, jako jsem na ně nezačal křičet, ale byl jsem příliš unavený na to, abych o tom začal přemýšlet nějak do hloubky.

Když se máma a táta zvedli, předpokládal jsem, že odejdou i bratr a jeho snoubenec, ale Atsuhi stále seděl. Yasuo mu jemně stiskl rameno, než se zvedl a spolu s mými rodiči opustil místnosti. Zůstal jsem zírat na Atsuhiho, který mě upřeně propaloval pohledem. Promluvil jako první.

"Nelíbíš se mi," oznámil mi na rovinu a já zvedl obočí.

"Díky? To je milý od tebe slyšet?" zamumlal jsem a on zavrtěl hlavou.

"Tak to nemyslím. Je jedenáct dopoledne Kyoshi. Ve tváři jsi kromě těch kruhů pod očima bledý jako křída. Copak v noci nespíš?" zeptal se a v jeho hlase probleskla starost.

"Nemohl jsem usnout," odvětil jsem tiše. O důvodu své nespavosti jsem pomlčel. Možná proto, že jsem si jím ani já sám nebyl úplně jistý. Atsuhi zavrtěl hlavou a povzdechl si.

"Řekl bys mi, kdyby bylo něco špatně, že jo?" zeptal se nakonec a já se na něj zadíval. Neřekl. Jistěže neřekl. Nechtěl jsem mu přidělávat starosti. Beztak už jich musel mít až nad hlavu. A určitě byly mnohem důežitější, než to, co se dělo se mnou.

Vteřinku jsem ho jen pozoroval, než jsem jeden koutek zvedl do drobného úsměvu.

"Jasně. Řekl bych ti to a pak bychom si nad tím mohli společně poplakat u Deníku Bridgit Jonesové," odvětil jsem s pořádnou dávkou sarkasmu, kterou jsem vyhrabal bůh ví kde. Atsuhi si znovu povzdechl, než přikývl a přesunul se k dalšímu tématu.

"Chtěl jsem tě o něco požádat," začal a já naklonil hlavu na stranu.

"O co?" zajímal jsem se.

"Víš, jak jsi pro mě obvolával všechny ty lidi? Potřeboval bych, abys zavolal ještě někam," vysvětlil rychle a já pokrčil rameny.

"Klidně. Kam?" zeptal jsem se. Udržet oči otevřené se momentálně zdálo jako Herkulovský úkol.

"Podařilo se nám na místní univerzitě předsvědčit asi deset profesorů, aby od příštího roku začali na své přednášky přijímat i omegy. Jediný problém je rektor. Nechce se s námi sejít a ani nám nebere telefony," vysvětloval a já přikývl.

"Znám ho," zamumlal jsem a Atsuhi se pousmál.

"Já vím. Právě proto bych se tě chtěl zeptat, jestli bys mu nezavolal a nezkusil ho nějak přesvědčit," řekl a já pokrčil rameny.

"Klidně. Víš, kdy má volno?" zeptal jsem se.

"Vlastně ho má zrovna teď. Nemohl bys...?" zeptal se a já se na chvíli zarazil. Teď hned? I když...v Atsuhiho očích asi nebyl důvod to odkládat. Přikývl jsem a natáhl ruku, do které mi vtiskl můj telefon. Odemkl jsem ho a v seznamu kontaktů rychle našel rektorovo číslo. Prst mi zůstal viset nad zeleným tlačítkem. Zvládnu to? Zvládnu teď mluvit se skoro cizím alfou aniž by poznal... vlastně cokoli? Asi budu muset. Zavřel jsem oči a tlačítko stiskl.

Přiložil jsem si telefon k uchu a čekal, jestli ho rektor zvedne. Vyzvánění se přerušilo po dvou tónech.

"Ano?" ozval se z druhé strany hlas plný života. Nadechl jsem se a pokusil si vzpomenout, jak se mluví s lidmi. Naštěstí mi to trvalo tak dvě vteřiny.

"Dobré dopoledne pane rektore," ozval jsem se byl jsem patřičně pyšný na tón svého hlasu. Sice nezněl tak sebejistě a arogantně, jako vždy předtím, ale nerozbrečel jsem se a ani jsem se nezakoktal. Považoval jsem to za obrovský úspěch.

"Tanako. Co potřebujete?" zeptal se rektor, když mě poznal.

"Slyšel jsem, že se odmítáte setkat s mým bratrem," poznamenal jsem a na druhé straně bylo chvíli ticho.

"To ano. Ale nevykládejte si to špatně," zamumlal a já zvedl obočí.

"Jak si to tedy mám vykládat?" nechápal jsem.

"Nejsem proti projektu, který se snaží uskutečnit. Jen...přijmout omegy na univerzitu je věc, která se neobejde bez větší pozornosti. A jistě chápete, že nechci být v jejím středu," zamumlal a čekal, co na to řeknu. Neřekl jsem nic. Už je to dlouho, co jsem se naučil, že ticho občas dá více odpovědí, než sáhodlouhé věty. Znovu se to potvrdilo, protože rektor začal urychleně navrhovat alternativy.

"Kdybyste měli v záloze něco dalšího, jako třeba, že by v několika vlivných firmách obsadili omegy vedoucí pozice, přidal bych se!" sliboval. Stále jsem mlčel. "Vlastně bych v tu chvíli neotevřel omegám jen pár přednášek, ale klidně všechny!" mluvil dál a já cítil, jak se mi tělem rozlévá nenápadný vítězný pocit. Dosáhl jsem mnohem víc, než co bylo původně v plánu.

"Dobře. Ozveme se vám," řekl jsem nakonec a než se rektor stihl rozloučit, položil jsem to. Atsuhi se na mě nechápavě díval.

"Pokud budeme mít v záloze něco dalšího, otevře pro omegy celou univerzitu," oznámil jsem mu a on vykulil oči.

"Jak jsi to dokázal? Vždyť jsi celou dobu mlčel!" nechápal a já pokrčil rameny. Bylo příjemné na několik málo minut si znovu zahrát na obávaného alfu, ale zároveň to bylo nesmírně vyčerpávající. "Na něčem jsem si pověst vybudovat musel Atsuhi," zamumlal jsem nakonec a odložil telefon vedle sebe.

"Sežeň několik vlivných firem, ve kterých omegy obsadí vedoucí pozice a od příštího roku máš omegy na jakémkoliv odvětví univerzity," zamumlal jsem a on svraštil obočí. Vypadalo to, že usilovně přemýšlí.

"Musím už jít," vyhrkl nakonec a já přikývl. Rychle se zvedl a během několika vteřin jsem v pokoji zase osaměl. Nevadilo mi to. Vlastně jsem to moc nevnímal. Ještě než se za Atsuhim zaklaply dveře, upadl jsem do hlubokého spánku.

Mě toho Kyoshiho fakt začíná být děsně líto!