𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚇𝙸𝙸𝙸.

Tiara

Sleduji dveře, kterými Kyoshi před několika málo minutami odešel a přemýšlím. Cítím se podivně prázdný. Opuštěný.

Zvednu ruku ke svému obličeji a prsty si přejedu po rtech, na které mě políbil na rozloučenou. Pořád ten dotyk cítím.

S hlubokým povzdechem si lehnu zpět na polštář a zadívám se na strop.

Před očima pořád vidím jeho drobný úsměv a oči, ve kterých na několik vteřin znovu zasvítila ta jiskra, která tam už dlouho chyběla.

Nitrem se mi začne plížit chladný pocit studu, protože z velké části jsem za onu zmizelou jiskru mohl já. Pokouším se nad tím nepřemýšlet, ale je to zatraceně těžký, když se všude kolem mě stále vznáší jeho vůně a pach jeho rozbouřených feromonů..

Rozhodnu se, že si musím jet pročistit hlavu. A to okamžitě.

Vstanu a do ruky vezmu košili ležící na zemi. Když si ji navléknu přes ruce a chci si ji zapnout, zjistím, že to není možné. Několik knoflíčků chybí a většina z těch zbylých visí na pár nitkách. Košili si zase sundám a přejdu ke skříni, abych vytáhl jinou.

Když procházím kolem zrcadla, všimnu si rudých čar na ramenou. Zastavím se a natočím se k zrcadlu trochu zády. Obočí mi vystřelí vzhůru, když spatřím dlouhé škrábance definitivně způsobené ostrými nehty. Chvíli obdivuju Kyoshiho dílo, než se opravdu přesunu pro onen kus oblečení.

O několik minut později už s klíčky v ruce vystoupím před dům a nadechnu se čerstvého, mrazivého vzduchu. Nemám ani čepici, takže bych tu neměl stát dlouho, ale nějak se nemám k pohybu.

Ledový vzduch mi konečně z nosu vyžene jeho vůni a já najednou nevím, jestli je to správně, nebo špatně. Ještě chvíli stojím nad schody a zhluboka dýchám, než se konečně vydám ke svému autu.

Nastoupím a zapnu vytápění. Musím chvíli počkat, protože ruce mám na řízení příliš zmrzlé.

Napadne mě, jestli je neměl příliš zmrzlé i Kyoshi, který na to ale nedbal, protože chtěl odjet co nejrychleji. Co když odjel, aniž by mohl pořádně hýbat prsty? Co když neudrží volant a vybourá se?

Jednám dost impulzivně když vytáhnu telefon a v kontaktech najdu jeho číslo. Nechci mu volat, protože si jsem jistý, že by mi to teď nezvedl, ale co mi udělá obyčejná textová zpráva?

Napiš, až dorazíš domů.

Chvíli jen pozoruji zprávu, kterou jsem napsal a odeslal. Pak očima vyjedu výš a hrdlo se mi stáhne.

Kyoshimu jsem nenapsal dva roky. Minimálně ne přes SMS. Tudíž poslední zpráva je zrovna teď opravdu emotivní.

Já: Kde jsi? Stojím před domem a nemůžu se na tebe dozvonit.

Kyoshi: Promiň. Musím ještě něco zařídit. Raději jeď domů, nechci abys mi tam zmrznul.

Já: Dobře. Uvidíme se zítra.

Kyoshi: Jistěže. Dávej na silnici pozor. Místy už je na ní led.

Já: Jistě, jistě. Měj se. Dojeď dobře domů a miluju tě.♡

Kyoshi: Já tebe taky.♡

Tentokrát to jsou mé slzy, které po chvíli dopadnou na mé tváře. Čtu si všechny zprávy, které jsme si kdy poslali. Zabere to docela dost času, ale koho to zajímá? Jsou tři ráno. Mám tolik času, kolik jen budu chtít.