𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚅𝙸𝙸.

Vlastně praskly všechny najednou. Bohužel ale nepraskly způsobem, který by se mi zamlouval. Žádný vztek, nadávky a křik, které on - a konec konců i já - čekal. Vůbec ne.

Místo toho...definoval bych to jako prázdno. Do tváře jsem si samozřejmě neviděl, ale pocity občas úplně stačí.

Chvíli jsem Tiaru propaloval očima, které ale musely vypadat, jako bez života.

Mezi jeho obočím se utvořila hluboká vráska a on se nadechl k otázce. Nedostal se k ní.

„Jsi v pořádku Kyoshi?“ ozval se Yasuo starostlivě a já se na něj zadíval.

V jeho očích svítila starost a strach o mou osobu, což by mě za jiných okolností pravděpodobně potěšilo, ale teď...nevím.

Vydoloval jsem neupřímný úsměv. Jeho falešnosti jsem si byl moc dobře vědom já, i ostatní v okruhu dvou metrů.

„Jistě,“ odvětil jsem dutě a zadíval se na jídelní lístek.

Uvnitř mě bylo prázdno. Nic. Prostě nula.

„Kyoshi? Snad jsem tě nerozhodil svou poznámkou,“ ozval se Tiara a i v jeho očích svítilo podezření. Znal mé výrazy stejně dobře, jako jsem já znal ty jeho a moc dobře věděl, že tenhle mezi ně nepatří.

Zadíval jsem se na něj - opravdu jsem se na něj zadíval - a poprvé jsem byl schopný si připustit, že...že je opravdu konec.

Teď to zní, jako bych měl dlouhé vedení, ale...nějaká část mé duše prostě vždycky doufala, že nakonec mraky ustoupí a nad mým životem se znovu objeví duha na modrém nebi, které se za šedými clonami schovává.

Teď mi ale došlo...došlo mi, že modré nebe už se pro mě neobjeví. Že už napořád zůstanu zahalený v téhle šedivé, studené, nepříjemné vichřici, která mě provádí na každém kroku. A hlavně, že v ní zůstanu sám.

„Ale vůbec ne,“ zamumlal jsem a znovu sklopil oči k jídelnímu lístku.

„Co si objednáte vy?“ zeptal jsem se své rodiny a ti mě chvíli nedůvěřivě pozorovali.

„Já si dám mísu mořských plodů,“ zamumlala nakonec máma a táta přikývl. Mým chováním byl očividně natolik zmatený, že zapomněl na svého oblíbeného humra.

Přikývl jsem a zavřel lístek.

„Přisednete si?“ zamumlal Atsuhi směrem k Tiarovi a ten s pohledem upřeným mým směrem přikývl.

„Pokud to nevadí,“ zamumlal a všichni u stolu včetně mě zavrtěli hlavami. Tiara se vydal pro dvě židle a Tami zatím nervózně postávala kus od stolu.

Nechápala atmosféru, která se kolem nás vznášela a já se jí nedivil. Myslím, že jsme ji chápali jen já a Tiara a to možná ani ne úplně.

Černovlasý alfa se vrátil i se židlemi. Jednu postavil mezi mě a mámu a druhou mezi Yasua a tátu. Sám okamžitě obsadil tu vedle mě.

Když jsme měli všichni objednáno a máma zrovna vedla zapálenou konverzaci s Tami, naklonil se ke mně.

„Co je s tebou?“ zamumlal a já se na něj zadíval. Takhle zblízka byl ještě krásnější, než obvykle.

Jeho nesmyslně dlouhé řasy se mu při mrkání rozprostíraly na tvářích, ostře řezané rysy působily téměř aristokraticky a přísný výraz zase majestátně. Byl ztělesněním moci a sebevědomí. Byl ztělesněním toho, co má alfa být.

Došlo mi, jak moc jsem mu tehdy musel ublížit. Ačkoliv to nedával najevo... I když jsem se mu to snažil podat tak, abych ho příliš nezranil, nepodařilo se mi to. Dlužil jsem mu toho hodně.