Don't wanna hear it 2

Kdo jste?

Michael

Dveře od nemocničního pokoje se zavírají a já nemůžu dělat nic. Nervózně pochoduji po chodbě sem tam až najednou narazim na jednu ze sestřiček, která zrovna vyšla od Madison.

"Co je Mad?!" Zastavil jsem ji.

"Kdo jste?"

"Clifford. Michael Clifford. Přítel slečny Daniels."

"Podle všeho bych vám neměla nic sdělit." Pokusila se mě obejít.

"Jen mi řekněte, co se děje!" Rukama jsem ji lehce chytil za rameno.

"Slečna Daniels měla nějaké komplikace. Nemůžu vám, ale říci, jestli je všechno v pohodě." Její kamenný výraz mě zarážel.

O chvilinku později

Z pokoje nikdo nevychází, je tu hrobové ticho a já jsem psychicky na dně. Je Madison v pořádku?! Proč tam jsou tak dlouho?! Na otázky se mi stále nedostává odpovědí.

Náhle se rozrazili dveře a v nich doktor. Na nic jsem nečekal a okamžitě jsem se rozeběhl za ním.

"Je Madison v pořádku?!"

"Vy jste pan Cliffor, že ano ?" Doktor si mě prohlédl.

"Clifford. Je Mad v pořádku?!"

"Slečna Dani-" přerušila ho nějaká stará žena.

"Pane doktore, mohl by jste mi prosím poradit?" 

"Pane Clifford, vydržte chvíli." Doktor si odstoupil.

"Kurva! Chci jen vědět, jestli je Madison v pořádku!" Nevydržel jsem to a rozeřval se tam na toho idiota.

"Chápu, že jste ve stresu, ale uklidněte se, jinak budu donucen Vás nechat vyvést." Napomenul mě a dál se věnoval té ženské.

...

Doktor se otočil a pomalým krokem přistoupil ke mně "Kde jsme to zkončili?!"

"Jestli je slečna Daniels v pořádku!" Začal jsem být nepříjemný.

"Bude lepší, když se posadíte." Rukou mě pobídl, abych se posadil. V tu chvíli jsem čekal to nejhorší.

"Prosím ne..." zkameněl jsem.

"Slečna Daniels měla zástavu dechu, ale už je to v pořádku. Dokonce se nám daří ji probrat."

"Tak, co je za problém?"

"Je tu velká pravděpodobnost, že nikdy se už nepostaví na svoje nohy." Doktor si stoupl, já neměl sílu něco říct.

"Probrala se." z pokoje vyšla další sestřička.

"Vydržte tady prosím."

"Chci ji vidět!" Vyhrkl jsem.

"Vydržte tady!"

...

Doktor znova vychází z pokoje a jde za mnou.

"Můžu ji už vidět?"

"Ano, ale..."

"Co je zase za problém?!"

"Pamatuje si své jméno, datum narození, jméno otce, ale na Vás si nevzpomíná."

"Cože?"

...

Vcházím do pokoje. Madison je stále připojena na přístroj, který ji pomáhá dýchat.

"A-ahoj" opatrně jsem promluvil.

"Kdo...kdo jste?" Nechápavě se na mně podívala. Vhrnulo mi to slzy do očí.

"Ty si mě opravdu nepamatuješ?" Došel jsem až k ní.

"Ne..." její hlas je tak slabý.

"Michael."

"Neznám Vás."

"Madison, tohle neříkej." Klekl jsem si vedle postele.

"Proč tu jste?"

"Madison. To jsem já, Mikey" snažil jsem se ji chytit za ruku, ale ona uhla. V tu chvíli jsem nic nechápal. Cítil jsem se, tak prázdný a zraněný zároveň. Znova jsem se postavil a odstoupil dál.

"Prosím, vzpomeň si..." rozbrečel jsem se.

"Nevim na, co si mám vzpomenout ."

"Miluju tě" zašeptal jsem a se slzama v očích jsem odcházel pryč z pokoje, pryč z nemocnice.

Madison - o 3 hodiny později.

"Tak zatim ahoj. broučku." Rozloučil se táta a políbil mě na čelo.

"Tati počkej!"

"copak?"

"Kdo je Michael?"

"Ty si nevzpomínáš?" Tátův nechápavý pohled mě vyděsil ještě víc.

"N-ne" polkla jsem.

"Michael je otec Elis."

"Kdo je Elis?" Nechápala jsem ještě víc.

"Elis je tvoje dcerka. Copak ty si to nepamatuješ?"

"Cože?!"

Do pokoje vešla sestřička "končí návštěvní doba."

"Už musim jít, pa"

"Tati!"

"Pa."odešel.

Hlavou mi probíhají různé myšlenky týkající se Michaela. Ublížila jsem mu? Kde je naše dcerka? Miluje mě vůbec? Miluju vůbec já jeho? Tak moc si chci vzpomenout!

Hi :)
Další! Máte štěstí, rozhodla jsem se to trochu prodloužit, takže vás čeká ještě pár částí. Jsem to, ale hodná holčina, co? :D
V každém případě děkuji za votes a komentáře, jste prostě zlatíčka.
ILY <3