Don't wanna hear it 2

Věřte, že se mi to neříká lehce

Michael

No, prostě klasika. Možná, že jsem se dostal do dalšího ročníku, ale já a matika prostě kamarádi nikdy nebudem. Sedim v lavici a nechápavě čumim na ten kus papíru, co mám před sebou.

Když učitel rozdával tenhle test, řekl, že je to lehký, jak facka... ano, opět mi lhal.

Vzal jsem do ruky propisku a snažil se, alespoň jeden příklad vypočítat.

No byl jsem v háji, ale co... Řekl jsem, že se snažím vypočítat, né, že vypočítám.

"To si děláš prdel..."kopla do mně Mad.

"Co je?"

"Ty to neumíš?" Zamračila se.

"Ne..."

"Naposedy ti to vypočítám, ale příště ti nechám dát pětku!" Sebrala mi ten test a začala počítat. Cítil jsem se celkem trapně, když holka za mně musí počítat test.

"Madison né" test jsem ji vytrhl z ruky.

"Co blázníš?" Vyjekla.

"Zvládnu to sám" usmál jsem se na ní a ona se nechápavě začala opět věnovat své práci.

Na konci hodiny

"Tak vyberte testy" učitel se podíval na Lucase, který měl službu.

Lucas vstal a šel pro testy.

"Zase tam nic nemáš?" Zasmál se nad mým testem.

"Já nic nevim vole!" Vrazil jsem mu test do ruky.

"Pánové, řeknete si to o přestávce a vy slečno Daniels, šla by jste prosím se mnou?" Pronesl učitel.

"Jdu s tebou" postavil jsem se.

"Prosim, aby jste šla osamotě"

Nechápu, proč bych nemoh jít taky, sakra... znechuceně jsem se posadil.

Madison

Nic jsem neprovedla, takže se nebojím, i když mám divnej pocit.

"Posaďte se" učitel mi ukázal na křeslo.

"Děkuji" posadila jsem se a čekala, co se bude dít dál.

"Neřiká se mi to lehce, ale..." učitel se taky posadil.

"Ale co" zpozorněla jsem.

"To, že jste... omluvte mě... těhotná, už moc nejde zakrýt a lidé si toho všímají..."

"A to je problém!"

"Tahle škola má dobrou pověst... měla by jste ukončit studium"

Byla jsem, jak opařena horkou vodo... nevěřila jsem to.

"Věřte, že se mi to neříká lehce a žáky, vašeho typu zde neustále potřebujem... škola vám navrhuje možnost pokračování ve studiu, po porodu." Ten zasranej učitel vytáhl ze šuplíku nějaké papíry.

"A kdy bych měla opustit školu?"

"Termín necháme na vás a navíc vše potřebne najdete zde." podal mi ty papíry.

"Dobře děkuji" v očích jsem měla opět slzy, ale zadržela jsem je.

"Doma si to pročtěte, prořešte s rodiči a dejte mi vědět"

"Tak pokud je to všechno, já bych už raději šla" zvedla jsem se.

"ano je to všechno"

"Nashledanou" odešla jsem pryč, tak rychle, jak jen to šlo.

Při představě, že budu muset opustit školu, se mi klepu kolena. Škola mi vždy dávala pocit, že ještě furt žiju. Někdy to byli špatné chvíle a někdy zase naopak ty dobré. Né, bez školy to nedám.

Vešla jsem na záchody a zavřela se v kabince, kde jsem se schovávala vždy, když jsem utíkala z reality.

Nezvládnu to, ne.

Hi <3

Další díl!

Jinak jsem strašně ráda, že to čtete i nadále! <3 miluju vás, jak za votes, tak za komentáře!

ILY <3