Don't wanna hear it 2

I said yes.

O 5 MĚSÍCŮ POZDĚJI

Madison

Lékaři mi konečně dovolili občas chodit, takže to, že teď stojim v kuchyni a vařim, by žádný problém být neměl.

Slyšim zvonek.

"Broučku?" V kuchyni se pochvili objevil Michael. Jeho vlasy byly obarvené na černou barvu; vypadal zatraceně dobře.

"Ahoj, zlato..." došla jsem k němu a obejmula ho "sluší ti to" políbila jsem ho.

"Děkuju" polibek mi oplatil a pak si trochu poodstoupil.

"Děje se něco?"

"No vlastně jo..."

"Co?" Zamračila jsem se.

"To pochopíš..." chytil mě za ruku "pojď za mnou."

Michael mě dotáhl až ven, kde stálo Lucase auto.

"A teď co?" Usmála jsem se.

"Teď si nastup..." otevřel mi dveře pro spolujezdce a sám si nastoupil na místo řidiče.

"My někam jedem?"

"Dá se to tak říct." Nastartoval auto a vyjel. Bylo divné ho vidět za volantem, ale netrvalo to dlouho a Michael parkoval ke kraji chodníku.

"Co tady?" Divila jsem se.

"Uvidíš..." vystoupil a opět mi otevřel dveře.

Když jsem vystoupila, chytil mě za ruku a vedl mě do velkého domu. Neměla jsem ani čas se rozhlédnout, kde to vůbec jsme.

...

Vyšli jsme z výtahu a ocitli jsme se před několika dveřmi.

"My jdem k někomu na návštěvu?"

"Ne..." sáhl do kapsy od kalhot, vyndal svazek klíčů a odemkl. Věřte, že v tu chvíli jsem byla ještě víc mimo.

"Mikey, můžeš mi říct, co tu děláme?"

"Vejdi a pochopíš." Vešla jsem dovnitř a uviděla jsem krásně zařízený byt. Byla tu obrovská koupelna, kuchyně, obývák, dětský pokojíček a ložnice. Na zdi byly naše fotografie, vypadalo to všechno nádherně.

"Mikey... já... nemám slov." Otočila jsem se a podívala jsem se na Michaela, který klečel jedním kolenem na zemi.

"Madison..."

"Mikey?"

"Chápu, když řekneš ne, ale musim se zeptat. Vezmeš si mě?" Otevřel malou krabičku, ve které byl prsten.

"Ten prsten musel být drahý..."

"Pro tebe cokoliv."

"Michaele, tohle nemůžu."

"Madison, ptám se tě znova. Vezmeš si mě?"

Na místě jsem se rozbrečela, byla jsem v šoku "a-ano, vezmu si tě."

"Miluju tě." Michael si stoupil, nasadil mi prsten a já mu skočila kolem krku. Byla jsem vyklepaná, ubrečená a šťastná zároveň. Po tomhle ještě dlouho trvalo, než jsem ho pustila,

"Vlastně bych ti měla asi taky něco říct." tentokrát jsem si kousek odstoupila já.

"Povídej."

"Jsem těhotná."

"Ť-těhotná?"

"Je to špatně?"

"Ne, né... já jen, že jsem si celou dobu myslel, že bereš prášky."

"Ne."

"A jak dlouho?"

"Jsem těhotná?"

"J-jo."

"Tři měsíce."

"Takže, já budu znova táta?"

"To jsi celou dobu." Zasmála jsem se.

"A ví to už někdo?"

"Ty a... a Lucas." Polkla jsem.

"Lucas?" Michael nadzvedl obočí.

"Vezl mě k doktorovi."

"A ten hajzl mi nic neřek!"

"Já mu to zakázala."

"Proč?"

"Chtěla jsem jit na potrat."

"Blázníš?!" Chytil mě za boky.

"Bála jsem se tvé reakce!"

"Ať tě to už nikdy nenapadne!" Obejmul mě.

"Promiň."

***

"Jsem zpátky!" Ozvala jsem se sestře, která stála naštvaná v chodbě.

"Málem to tu chytlo!"

"Omlouvám se." Sklopila jsem pohled.

"Buď ráda, že táta neni doma!" Rozeřvala se tam na mně.

"Neřvi na mně, já se už omluvila!" Trochu jsem bouchla.

"Budu na tebe řvát! Málem to tu chytlo a mám být v klidu?!"

"Děláš jako kdyby si ty nikdy nic neposrala!"

"Madison. Ty tvoje věčný nálady mě už začínají štvát!"

"Zajimavý. Ty začínáš štvát mě!" Došla jsem až k sobě do pokoje, kde jsem zabouchla dveře a sedla si na postel. Chvíli jsem se uklidňovala a pak jsem na ruce zahlédla ten nádherný prsten. Bylo mi hned lépe.

Hey!
Máte tu další ;)
Děkuji za komentáře a votes :3
ILY